Prosinec 2010

Glosa #7

30. prosince 2010 v 12:36 | Dandy |  Glosy
US-DEU již patrně ničím neoslní, protože za dva dny se uzavře její téměř třináctiletá historie.
Chybět na naší politické scéně nebude. Možných nástupců má nyní US-DEU hned několik: SOS, Lira, SNK-ED, EDS nebo zčásti také SZ či TOP 09. Výběr
měli liberální voliči v Česku po roce 1989 vždy velmi široký. O to menší
šanci ale měly a mají daná uskupení prorazit.
A ještě menší
je pravděpodobnost, že se někdy v budoucnu strana nerozštěpí. Na některých českých liberálních stranách by se dalo celkem dobře vysvětlovat štěpení jádra uranu. Strany SNK-ED a SZ jsou toho zářným příkladem.
Každá strana s liberálním programem má v sobě díky zakódovanou vlastní zkázu, jak pravil kdysi Jan Ruml. Zvláště když mají jejich členové a hlavně voliči tendence k politickému turismu. Trocha disciplíny občas neuškodí ani kovaným liberálům.
Jeden z posledních mohykánů, co zůstali v US-DEU Jan Hadrava by se určitě dokázal prosadit i jinde než v politice. Ve své pohřební řeči za končící stranu ukázal své nadání v psaní nekrologů a rozhodně by se neztratil jako pohřební řečník v krematoriích. Anebo může také někdy napsat nekrolog další neúspěšné liberální straně mířící na politický hřbitov.

O dvou vánočních krizích: Jak se zbavit neoblíbených ředitelů

20. prosince 2010 v 21:36 | Dandy |  Společnost
Vánoce by měly být považovány za svátky klidu, přesto měl čas adventu v posledních deseti letech nezřídka ke klidu na hodně daleko.
Stačí, když je do čela veřejnoprávní televize zvolen ředitel, který byl ze stejné instituce několik měsíců předtím vyhozen nebo když si ředitel maloměstského všeobecně vzdělávacího ústavu dovolí odvolat oblíbenou zástupkyni, je hned oheň na střeše.

V několika následujících odstavcích se dočtete o dvou zdánlivě nesouvisejících událostech, které však měly přinejmenším dvě věci společné:
V obou případech se jednalo o rebelii namířenou proti neoblíbenému řediteli. Ani jeden z nich nebyl schopný získat si loajalitu svých podřízených. Obě skončily na první pohled úspěšně, ale z dlouhodobé perspektivy budily (a dodnes budí) výsledky obou "revolucí" spíše rozpaky. První příběh budou znát asi všichni, kdo před 10 lety alespoň sledovali společenské dění. Druhý budou znát hlavně lidé z mého města a všichni, kdo před čtyřmi roky navštěvovali gymnázium, kam jsem tehdy chodil do septimy. Pravdou ale je, že ani vzpoura na našem gymplu neunikla ani pozornosti celostátních médií, byť ji vnímala spíše jen jako kuriozitu. Nejvíce se na události přiživila senzacechtivá TV Nova, ale jak nám říkala naše profesorka na dějepis, tak o události se mohli dozvědět lidé v místních médií až ve vzdáleném americkém Ohiu.

Příběh 1.: Velká televizní stávka


Od tzv. vánoční krize nyní uplynulo již více než 10 let. Vzpouru redaktorů ČT proti tehdejšímu vedení a podporu části veřejnosti můžeme vnímat jako jeden z mnoha projevů nespokojenosti lidí s faktickou vládou dvou nejsilnějších stran v rámci opoziční smlouvy, jejíž členové ovládali i Radu ČT, jakýsi dozorčí orgán tohoto veřejnoprávního média. Velmi jednoduše řečeno, jednalo se ve své podstatě o válku mezi "pravdoláskaři" (přívrženci Hradu)
a "oposmluvníky" "Oposmluvníkům" bylo také vyčítáno zasahování do vysílání České televize, které narušovalo jeho nestranný obsah.
Nejprve byla odvolána původní Rada ČT, které nebyla pohodlná tehdejší vládě stran ČSSD a ODS. Událost by přešla bez většího povšimnutí veřejnosti, kdyby o více než půl roku později nová Rada neodvolala ředitele ČT Dušana Chmelíčka a nedosadila za něj Jiřího Hodače. Jiří Hodač
působil v ČT jako šéf zpravodajství, nicméně ve funkci dlouho nevydržel. Proslul svým svérázným způsobem komunikace. Nebyl schopný komunikovat s podřízenými jinak než přes email, za což si od kolegů vysloužil přezdívku "mr. e-mail."
Události nabraly rychlý spád.
Z popudu nespokojených umělců vznikla iniciativa "Česká televize - věc veřejná." Redaktoři reagovali na zvolení Hodače krátkým přerušením vysílání se sdělením, v němž vyjadřovali nesouhlas s volbou ředitele. Odstartovala série demonstrací a přespání Jana Rumla ve zpravodajském velíně.
Autistnímu Hodačovi se ČT rozpadla pod rukama ještě dříve než byl schopný vzít otěže své funkce pevně do rukou. Protože mu zaměstnanci odepřeli poslušnost, zpestřoval divákům Vánoce vypínáním zpráv vysílaných vzbouřenými redaktory a vysíláním vlastní verze zpráv pod vedením Jany Bobošíkové. Hodačovi vstoupil do dějin jako člověk, kterému se podařilo něco, co nedokázali ani nacisté během květnového povstání, ani sovětští okupanti v srpnu 1968: Na jeden den přerušil vysílání. Přerušení odůvodnil snahou zabránit protizákonnému jednání vzbouřenců.
Vysílání bylo nakonec obnoveno a Hodač postupně ztrácel půdu pod nohama. Jeho jednání odsoudil i předseda vlády Miloš Zeman. Vzbouřenci celý den bombardovali diváky emotivním šotem, podbarveným písní Louise Armstronga "What a Wonderful World", na jejímž konci děkovali divákům za podporu "v boji za svobodu slova."
S "bobovizí", jak se také říkalo vysílání Jany Bobošíkové, to v lednu začalo pomalu jít z kopce. Ředitel Hodač zkolaboval a byl na několik dní hospitalizován. Tým Jany Bobošíkové odvysílal zprávy z kanceláře. (!) V lednu následovaly dvě demonstrace na Václavském náměstí. Na té druhé už dav mohl bouřlivě oslavovat Hodačovu rezignaci.
Novým ředitelem byl zvolen pro redaktory přijatelný Jiří Balvín, který však podobně jako několik jeho předchůdců ve vedení příliš dlouho nevydržel.
Z vítězství redaktorů a jejich "boje za svobodu slova" dnes zůstala nepříjemná pachuť. Ukázalo se totiž, že Balvínův následník ředitel Jiří Janeček přispíval za dob normalizace do regionálního bolševického plátku.
Aby toho nebylo málo, jmenoval finančním ředitelem bývalého milicionáře jistého Františka Lamberta, který byl posléze nucen své místo opustit. O ostřejší politickou satiru se ČT už raději nepokouší. Výjimkou je snad jen pořad 168 hodin. Za svobodu slova už dnes patrně nikdo demonstrovat nebude a Rumla už nikdo do newsroomu se spacákem nedostane…….

Příběh 2.: Studentská bouře v lahvi


Ředitel, o němž bude řeč, měl mnohem větší štěstí než Jiří Hodač, který vydržel ve funkci sotva měsíc. Když se mu začali bouřit jeho vlastní studenti i podřízení, byl ve funkci už více než rok. Před ním působil dlouhých čtrnáct let starší pán korpulentního vzezření s pověstí bohéma a zálibou ve zpěvu. Dokonce se o něm tradovalo, že si nechával v ředitelně ve skříni zavařovat okurky. Úřední záležitosti jej příliš nezajímaly, zato své 60. Narozeniny dokázal oslavit s celým profesorským sborem ve velkém stylu a milé studenty kvůli tomu pustit ze školy už o půl dvanácté.

Onomu nešťastnému řediteli je třeba přiznat, že dokázal zkvalitnit celkové materiální vybavení školy. Jednu věc měl však s Jiřím Hodačem společnou, studenti se s ním často museli domlouvat ne v ředitelně či v prostorách školy, ale přes e-mail. Byl protipólem svého předchůdce.
Celkově působil spíše chladným a odměřeným dojmem. Před studenty se totálně zesměšnil už na začátku, kdy přede dveřmi pravidelně chodil buzerovat všechny, kdo mu přišli do školy až po 7:50, tedy později než nařizuje školní řád. Do té doby si s takovou malicherností nikdo nelámal hlavu. Mimochodem školní řád byl kapitola sama pro sebe. Ředitel byl jako člověk, svým chováním evokující byrokraty z dob Rakousko-Uherska, mistrem v produkci úředních spisů. Nelze se proto divit, že několikastránkový školní řád byl jeho "majstrštykem."
Byl typem technokratického manažera, který je v jednom vtipu popisovaný jako "člověk, který si myslí, že devět žen porodí dítě za měsíc."
Studenti nižšího gymnázia mu kvůli jeho vzhledu dali půvabnou přezdívku Pinocchio.
První rok ale vyvázl nový ředitel celkem bez úhony. Vše se ale změnilo, když se ředitel zdráhal povolit mikulášskou besídku, která měla na škole tradici už od dob svého předchůdce. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a už se objevila petice na obranu "studentských tradic."
Nejspíše by ale zůstal ve funkci dodnes, pokud by těsně před Vánoci neodvolal oblíbenou zástupkyni, kterou zdědil po svém předchůdci. Odvolání vyvolalo vlnu nevole mezi samotnými studenty. V den jejího odvolání se v naší třídě věnovala poslední hodina pouze diskusi kolem tohoto odvolání. Protože studenti protestují velmi rádi, když je za co, byla o týden později před vyučováním uspořádána demonstrace, na níž byl ředitel vyzván k odstoupení. Nemohla ani zmíněná TV Nova. Ředitel čelil v reportáži kritice i od samotných pedagogů: Odvolaná zástupkyně prohlásila, že "poté, co poznala morální vlastnosti pana ředitele, nemůže už s tímto člověkem dále spolupracovat." Ještě tvrdší slova volila moje tehdejší profesorka na dějepis: "pan ředitel ukázal, že nemá manažerské schopnosti a potom všem si myslím, že nemá ani morální kredit k tomu, aby tuto školu vedl." V případě jeho setrvání navíc nepřipadala jiná možnost než její odchod ze školy.
Nejspíše zůstane navždy tajemstvím, nakolik se jednalo o škodolibý záměr novinářů sestříhat výroky ředitele za cílem zesměšnit ho či ředitelovu neschopnost vytvořit jedinou úplnou větu. Ředitel v reportáži zaostával za výřečností pedagogů či některých studentů. Načas se stal ve škole okřídleným jeho výrok "Těžko, těžko teď…", kterým měl odpovědět na otázku novináře jaký má názor na onu demonstraci. Zároveň jsem nikdy příliš nepochopil, v čem si někteří protestující představovali větší "demokracii" na škole. Chtějí snad si snad volit své vyučující?
Za několik dní nastaly vánoční prázdniny, které byly přestávkou mezi dvěma dějstvími celého příběhu.
Hned první hodinu po Vánocích svolal ředitel celou školu do tělocvičny, aby nám oznámil svoji rezignaci. Po oznámení úmyslu rezignovat ale žádná velká radost nezvládla. Na kauze se ještě přiživila ČT, která vyzpovídala pár studentů a ředitele. Odstupující ředitel však nechtěl být sdílný, jelikož "média ho zklamaly."
Ředitel měl vést školu do nástupu nového ředitele, ale ze zdravotních důvodů musel skončit už na konci ledna. Pak jsem ho měl možnost vidět pouze jednou v sousedním městě, kde měl, či dodnes má své bydliště. Ještě v lednu se mu podařilo obhájit rigorózní práci na téma Rovnice, nerovnice a průběh funkcí" a spravit si tím své pochroumané sebevědomí získáním titulu RNDr. Zájemci si mohou práci stáhnout v archivu závěrečných prací MU. Nyní snad má snad studovat na stejné univerzitě další obor či co….
Epilogem celé krizíebyla série odpovědí na ředitelův polemický dopis v regionálních periodicích TRS a Lilie. Ředitel si v něm stěžoval na chování učitelů a na to, že předchozí ředitel se o školu příliš nestaral.
Odpověděli nejdříve vysloužilý ředitel a na něj navázal i učitelský sbor. Jen škoda, že se nepodařilo přimět k iniciativě i někoho z řad studentů. Reakce by to byla zajímavá. Celá epizoda však měla spíše fraškovité vyznění.
Nová ředitelka byla zvolená v dubnu téhož roku. Nevím, zda se jednalo o náhodu či vliv jisté lobby, ale ředitelka učila původně na stejné škole jako nešťastný ředitel. Konkurzu se účastnila i odvolaná zástupkyně, zvolená žel nebyla. Ani svoji původní pozici zpět nedostala. A jak vypadala toho roku mikulášská oslava? Tehdy měla dělat mikulášskou besídku naše třída - oktáva spolu s paralelním ročníkem. Zatímco za dob předminulého ředitele měly obě třídy na mikulášské řádění celý den a mohly navštívit všechny ročníky, tehdy jsme měli pouze dvě hodiny času.
Zbytek pokrývala normální výuka. Pryč byla doba, kdy poslední ročník mohl na školní nástěnku do sekce změny v rozvrhu tříd velkým písmem připisovat, že jim "vše odpadá." Revoluce zase jednou požírala své děti. Nikomu už nevadí, že maturitní ples byl přesunut kvůli jinému maturitnímu plesu, který má mít ředitelčina dcera…

Na závěr z toho plyne jedna rada všem rádobyrevolucionářům: Předtím než cokoli provedete, dobře zvažte možné důsledky. Porevoluční vystřízlivění bývá mnohdy horší než status quo. Každopádně hezké Vánoce všem.

Wikileaks: Cui bono?

13. prosince 2010 v 8:35 | Dandy |  Společnost
Wikileaks
Světem nyní otřásá skandál kolem zveřejnění citlivých dat z diplomatických depeší na serveru Wikileaks. Protože bude problematické najít zákon, podle něhož by bylo možné jeho šéfa a zakladatele serveru Juliana Assange odsoudit, vstoupí možná do historie spíše jako pachatel sexuálních deliktů, jichž se měl dopustit ve Švédsku.
Na Assangeho zatčení, represe USA a dalších zemí vůči zmíněnému serveru a smazání profilů wikileaks na sociálních sítích Facebook a Twitter zareagovali hackeři z řad tzv. pirátů způsobem sobě vlastním - útokem na internetový obchod amazon.com a provozovatele platebních karet Visa a MasterCard. Ušetřena nebyla ani Česká pošta, resp. stránky, prostřednictvím nichž se podávají zásilky. Pokud útoky hackerů někoho poškodily, rozhodně to nebyl "zlý establishment", ale nevinní
zákazníci jednotlivých společností. Nejedná se tedy o nic jiného než o formu terorismu ve virtuální podobě.
Piráti se dovolávají ničím neomezované svobody na internetu. Zde je potřeba připomenout věc, na níž piráti a vůbec všichni příznivci Wikileaks zapomínají. Svoboda a zodpovědnost jsou dvěma stranami téže mince, jak prohlásil už na konci 18. století Edmund Burke. Výrok neplatí jen v reálné společnosti, ale i ve virtuálním prostoru. Svobodná společnost je postavena na předpokladu, že lidé mají dostatek zodpovědnosti. Bez zodpovědnosti nastává anarchie, od níž je jen další krůček k tyranii. Únik citlivých informací o nejexponovanějších objektech USA je od provozovatelů serveru Wikileaks je krokem krajně nezodpovědný, Jediný, komu může pomoci, jsou teroristé a další lidé, kteří jsou nebezpeční pro svobodnou demokratickou společnost.
Asi nikdo si nedělá iluze, že v  mezinárodní politice jednají představitelé států vždy férově a kdo tvrdí opak, je přinejmenším naivní. Lapidárně vyjádřil chování diplomatů americký konzervativní komentátor Charles Krauthammer: Diplomat je čestný muž, který lže pro svoji vlastní zemi. Lidé prahnoucí po senzacích se tedy z uniklých dat nedozvěděli příliš mnoho překvapivého. Sám Julian Assange, stojící za prozrazení údajných skandálních výroků, ale o svém soukromí však raději mlčí. Ve své hackerské minulosti dokázal uškodit mnohem více lidem než politici a diplomaté, jejichž skandální chování "odhalil."
Úkolem každé demokratické vlády je bránit svobodu a bezpečnost svých občanů. Všichni, kdo přispěli k úniku citlivých dat, podkopávají úsilí svých vlád a mohou tím ohrožovat bezpečnost ostatních lidí i svoji vlastní.