Září 2010

Justice For All?

30. září 2010 v 18:25 | Dandy |  Společnost
...AndJustice for All?
Znevýhodňování a segregace menšin, zejména černochů a zčásti také indiánů byla od
počátku až do 60. let
poskvrnou na jinak demokratických Spojených státech. Politiku segregace ukončil zákon o občanských právech a ve stejné době byla v době úřadování prezidenta Lynndona B. Johnsona zavedena tzv. afirmativní akce, u nás známá jako pozitivní diskriminace. Měla pomoci znevýhodněným skupinám začlenit se do společnosti. Nicméně krok nevzbudil zrovna pozitivní reakce například u čínské menšiny, která dříve znevýhodněná nebyla.
Celý experiment se ale postupně zvrhl ve faktické privilegování všeho, co není většinové. V amerických poměrech se to prakticky týká všech jedinců, kteří se v politicky korektní mluvě nenazývají "caucasians" (tj. nemají bílou barvu kůže) či ještě úžeji nepatří k tzv. WASP, čili "bílým anglosaským protestantům."
Excesem jsou praktiky, které se v nedávné době odehrávaly na ministerstvu spravedlnosti. Christopher Coates, který pracoval jako vedoucí odboru ministerstva spravedlnosti pro lidská práva a jeho bývalý spolupracovník J. Christopher Adams shodně vypověděli, že Obamova náměstkyně státního návladního pro lidská práva Julie Fernandez nařizovala svým podřízeným, aby se odbor zabýval pouze "tradičními případy" zastrašování voličů. Tj. pouze těch případů, kdy se oběťmi stali příslušníci menšin.
Zřejmě nejkřiklavější byl případ příslušníků černošské radikálně levicové rasistické skupiny New Black Panther Party, kteří se během voleb v roce 2008 dopouštěli zastrašování a urážení bílých voličů. Zmíněný odbor pro lidská práva se jím odmítl zabývat. Pozitivní diskriminace a politická korektnost, neoddělitelně spojená s posedlostí ochranou menšin spolu jdou ruku v ruce. Pokud se někdo dopustí bezpráví například vůči menšinovým etnikům, jedná se o rasismus, na čemž se shodnou prakticky všichni. Problém ale nastává, pokud se obětí stanou příslušníci většiny (v tomto případě běloši). V politicky korektních myšlenkových vzorcích je absolutně nemožné, aby se obětí stal člen většiny a pachatelem byl člověk náležející k dříve utlačované menšině.
Ani jedno k větší toleranci a potlačení rasismu nepřispívá. Pozitivní diskriminace v konečném důsledku spíše přispívá k privilegování menšin, což je ve stejném rozporu se zásadami demokratického právního státu jako jejich "negativní" diskriminace. I v boji s rasismem je naprosto kontraproduktivní, protože naopak umožňuje radikálním skupinám hájit své projevy obhajobou rovných práv pro všechny. Totéž platí o politicky korektním chování. Tabuizováním některých témat zamezuje věcné diskusi, a proto také rasistům paradoxně nahrává, když se mohou pro změnu pasovat do role obhájců svobody slova.



Vystřízlivění z antibushismu

22. září 2010 v 16:33 | Dandy |  Politika
George Bush
Schválně, zda se Vám podaří zodpovědět na dvě otázky: Kdo v poslední době vznesl chválu na adresu mnohdy zatracovaného bývalého amerického prezidenta George Bushe za snahu oslovit muslimy? A který člověk se odvážil na adresu zmíněného exprezidenta prohlásit, že si zaslouží mnoho úcty a zakončit svůj výrok patetickým "díky, pane prezidente?"
Bushe, na něhož se snášela kritika ze všech stran kvůli zhoršování vztahů USA s muslimským světem, se dočkal ocenění od samotného Baracka Obamy. Nynějšímu americkému prezidentu se navzdory jeho vstřícným krokům zklidnění vztahů s islámskými zeměmi příliš nedaří. Od neúspěšné snahy přimět Írán k zastavení jaderného programu až po nepříliš dobrou reputaci spojeneckých vojsk v Afghánistánu.
Druhý výrok zazněl od dvojky z Obamova prezidentského tandemu.
Ještě před dvěma roky v době vrcholící obamánie mohl těžko někdo očekávat, že se tehdy nepopulární dosluhující prezident Bush dočká takové poklony od příštího prezidenta.
Nemožné se ale po dvou letech stává realitou.
Amerika se postupně probírá z obamánie. Naopak George Bush si zpětně pomalu znovuvydobývá ztracenou popularitu.
Bush opouštěl Bílý dům jako jeden z nejnepopulárnějších prezidentů v dějinách Spojených států. V neoblíbenosti na konci svého úřadu se s ním mohli v nedávné historii poměřovat jen Richard Nixon pošpiněný aférou Watergate či Harry Truman na konci korejské války.
Nyní by si Bushe podle Public Policy Polling přálo v úřadě 52 % obyvatel státu Ohio a jen 40 % by dalo přednost Obamovi. Ohio rozhodně nelze počítat za baštu republikánů. Patří mezi tzv. swing states (státy, které tvoří jazýček navahách) a v obou volbách zde Bush zvítězil pouze s velmi malým rozdílem.
Obamova popularita se podle různých průzkumů pohybuje mezi 40 a 50 %. George Bush se po velkou část zvláště svého druhého volebního období mohl vykázat podobně nízkými a na konci ještě nižšími čísly. Rozdíl mezi oběma ale tkví v tom, že zatímco Bush se k takovému propadu "vypracoval" během pěti let, Obamovi k tomu stačily pouhé dva roky. Obama měl také ve srovnání s Bushem mnohem lepší startovní pozici, pokud jde o oblíbenost u voličů. Obamu podporovaly na začátku více než dvě třetiny Američanů a Bushe zhruba 50 %.
Do nového prezidenta byly vkládány velké naděje a o to horší je nyní vystřízlivění voličů, když se mu nedaří splnit jejich očekávání. Jeho demokraté nyní bojují o zachování většiny po nadcházejících volbách do Kongresu. Je totiž více než jasné, že
Přes všechny chyby a častá faux pas nebyl Bush tak špatným prezidentem, jak se mnozí domnívali na konci jeho úřadování v Bílém domě. Nezaslouží si proto žádné hysterické pranýřování a přihlouplé srovnávání s Adolfem Hitlerem. Naopak Obama se úspěšně zbavil nálepky "mesiáše", slibujícího "změnu" a poloboha přivádějícího davy k šílenství.  

Nepříliš příznivá zpráva o stavu EU

15. září 2010 v 20:56 | Dandy |  Politika
EU Flag 2
Dovedete si představit, že by americký prezident během společného zasedání obou komor Kongresu řečnil před prázdným sálem? Asi ne. Zpráva o stavu Unie bývá ostře sledovanou událostí i v médiích mimo USA a prezident obvykle sklízí za svůj projev potlesk od zástupců své strany a naopak musí přihlížet o mnoho méně vlídného přijetí od příslušníků opozice.
Naopak v rámci EU, která se zatím nepříliš úspěšně pokouší vytvořit cosi na způsob evropské obdoby Spojených států taková věc zjevně možná je. Aby se předešlo blamáži, museli se všichni poslanci Evropského parlamentu povinně dostavit na proslov první zprávy o stavu Unie, který pronesl předseda Evropské komise José Barroso. Absentérům hrozila pokuta ve výši třetiny diet, tj. 300 Eur.
To vše jen proto, aby se europoslanci minulé úterý dozvěděli, že EU má konečně krizi za sebou, zvyšování nezaměstnanosti zpomalilo a někde dokonce již klesá. Povzbudivé. Kolik "obyčejných" Evropanů ale o Barrosově projevu vědělo? Nebylo by mnohem lepší, kdyby projev spíše než předseda EK přednesl Herman van Rompuy coby evropský prezident?

Vynucování účasti na zasedáních hrozbou sankcí je výrazem naprostého zoufalství nejvyšších představitelů jediného evropského zákonodárného tělesa. Pokus o přiblížení se USA se změnil ve frašku. Ke škodolibé radosti skalních euroskeptiků typu Jana Zahradila, který prohlásil, že z toho má legraci. Cesta k získání respektu bude pro EU ještě hodně dlouhá, podaří-li se jí to vůbec někdy. Pokud si vedení EP nedokáže získat loajalitu svých zákonodárců svoji přirozenou autoritou, těžko může EU jako celek očekávat uznání od svých obyvatel.   

Vyhlídky české křesťanské politiky 2: Jak dál?

2. září 2010 v 21:18 | Dandy |  Politika
KDU
Od napsání první části článku uplynul více než čtvrt roku a volby přinesly jednu významnou změnu: Oproti očekávání z předchozí části se do parlamentu nedostala KDU-ČSL. Katolický kněz polského původu těsně po skončení voleb prohlásil, že křesťané v české politice i přesto zůstávají. V české politice opravdu lze nalézt praktikující křesťany i v jiných politických stranách. V ODS dokonce její předseda Petr Nečas či například Marek Benda, který však na sobě zanechal skvrnu v podobě pochybné rigorózní práce na plzeňských právech. Budiž mu připočteno ke cti, že se nově získaného titulu vzdal. Křesťanští konzervativci jsou však v ODS spíše výjimkou.
Díky přítomnosti bývalých lidovců najdeme alespoň na vyšších místech relativně hodně křesťanů či alespoň těch, co se za ně prohlašují i v TOP 09. Jejich počet ale klesá s úrovní politiky, na níž se podílejí. Na komunální úrovni je počet křesťanů v této straně naprosto zanedbatelný. Totéž platí i o jejich voličstvu, protože strana oslovuje spíše velkoměstské liberály.
Vesměs liberálně orientované křesťany můžeme najít i v ČSSD a Straně zelených. Výrok polského kněze bývá oblíbeným argumentem lidí, co tvrdí, že křesťansky orientovaná strana není v české politice potřeba. Opomíjejí ale méně citovanou druhou část jeho výroku, v níž tvrdí, že přichází o svoji organizovanost.
Na citlivější otázky zejména v etické oblasti bude brán větší zřetel, když je bude prosazovat jedna strana, a ne když budou křesťanští politici roztroušeni ve více stranách.
Příčinou neúspěchu KDU-ČSL rozhodně nebylo přílišné lpění na křesťanství, jak zaznívá především z liberálního tábora. Naprosto absurdně proto vyznívá rada politoložky Vladimíry Dvořákové, aby se KDU více liberalizovala. Takovým krokem by si KDU odcizila zbytek svých voličů a liberálněji orientované voliče by si stejně nezískala. Na tomto blogu už jsem několikrát zmiňoval, že KDU je strana zaměřená na jednu menšinovou skupinu a nemůže "lovit" jinde než mezi voliči, jimž jsou křesťanské hodnoty blízké a nechtějí volit strany liberálního mainstreamu.
Hlavní příčina neúspěchu tkví právě ve zklamání křesťanských voličů. Spor jejího expředsedy Cyrila Svobody s charitou, neochota zbavit se zprofanovaných tváří, vnitrostranické spory, její celková nesrozumitelnost a další dílčí důvody dohromady vytvářely špatný dojem na voliče.
To vše navíc umocňovala katastrofální prezentace strany v médiích a při předvolební kampani.
Strana by si také měla ujasnit, kde vlastně stojí. Zejména z úst Cyrila Svobody střídavě zaznívalo, že KDU jsou stranou středovou a konzervativní. Pokud je KDU opravdu konzervativní stranou, měla by se posunout více doprava. Označení konzervativní bývá obvykle vnímáno jako synonymum k přívlastku "pravicový." Politický střed by měla vyklidit liberálním stranám. Přestože KDU náleží místo na pravé straně politického spektra, zachovat by si však měla i nadále svoji roli "sociálně citlivějšího". Lidí, co odmítají na jedné straně populismus postkomunistických sociálních demokratů a radikální ekonomický liberalismus TOP 09 se najde dost na překonání 5% hranice. Ve svém vlastním zájmu by se měla i vyvarovat přílišných koketérií s levicí.
Častým tématem, na které se KDU zaměřovala, byla rodina. Dalším problémem KDU je, že vytváří dojem, že se za svoji "křesťanskost" stydí. Přinejmenším nedokázala reagovat na vlnu nesouhlasu rodičů s novým pojetím výuky sexuální výchovy na školách. Nemá už sice zastoupení v Poslanecké sněmovně, nicméně ani na svých webových stránkách se strana tomuto tématu výrazněji nevěnuje. Omezila se pouze na několik zpráv. Proč takové mlčení k této otázce? Bojí se snad deště kritiky lidí z tábora s názory sexuologa doktora Uzla, bavícího český plebs vystoupeními s Jiřím Paroubkem? Nikdo z nich by KDU patrně nikdy nevolil. Stejně tak se KDU nemusí příliš obávat pranýřování médii za své pro life názory či postoje v otázce svazků osob stejného pohlaví odlišné od mínění většiny české veřejnosti. Potenciální voliče to může spíše utvrdit ve správnosti jejich volby. Naopak stranu poškozují aktuální kauzy s Liborem Ambrozkem či dnes už exčlenem Jaroslavem Kopřivou.
KDU tíží také dlouhodobá absence lídra, která vygradovala až do nynější situace, kdy strana musela o tři měsíce odložit svůj celostátní sjezd, protože se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný kandidovat na předsedu strany.
Její slogan "Spolehliví v těžké době" není ničím jiným než znouzectností. Rozhodně zní lépe než "Dobrý den je, když…", nicméně nynější slogan užívala strana už před posledními volbami do Evropského parlamentu.

Strana typu KDU je v české politice žádoucí vzhledem k tomu, že reprezentuje skupinu obyvatel s postoji odlišnými od většinové společnosti. Nepodaří-li se její resuscitace, zbývají dvě možnosti: První z nich je vytvořit novou stranu na zelené louce. V minulosti takovým způsobem vznikla Volba pro budoucnost, nicméně ona neměla vzhledem k přítomnosti mnohem větší křesťanské strany, nedostatku potenciálních voličů a nemožnosti vyvolat povědomí u širší veřejnosti, šanci na úspěch. Pokud by nyní odpadly první dvě překážky, nová strana by i přesto musela dát o sobě vědět a pokud strana nedisponuje podporou silných sponzorů a nepodaří-li se ji získat pozornost v médiích (což je u malých neparlamentních stran bez vlivu takřka nemožné), její pravděpodobnost úspěchu se prakticky rovná nule.
Druhou možností je iniciovat podporu z řad křesťanů smluveným kandidátům, kteří nejlépe zastávají jejich postoje. Tj. pokusit se prosadit vybrané kandidáty preferenčními hlasy. Ani tato možnost není úplně bezproblémová. Potenciální překážkou může být nemožnost nalezení širší shody na jednotlivých jménech.