Zápisky z BJ 2010 2: Když jsem chtěl stříhat metr...

15. srpna 2010 v 18:03 | Dandy |  Osobní
BJ 2010
Na kemp se mi vůbec nechtělo. Takové stavy u mě nastávaly celkem pravidelně již v minulosti před každým kempem i jinými akcemi. Letos však moje nechuť nabrala na mnohem větší intenzitě a navíc se dostavila mnohem dříve než obvykle. Proč? Důvody by se nějaký našly, ale rozhodně je nebudu rozebírat na tomto místě.
Měl to být můj poslední kemp. Vážně jsem také uvažoval, že si pořídím krejčovský metr a budu postupně odstřihávat hodiny zbývající do konce. K ničemu takovému ale nedošlo. Ne proto, že by mě snad nechuť jet přešla. Důvodem byla moje lenost zajít si do galanterie.
Podrobný popis cesty na kemp by byl celkem fádní. Nepřinesla takřka žádné zážitky hodné zaznamenání. Přetrpět jsem musel nudu při čekání při přestupu v Hradci Králové a Turnově. Cestu 3. autobusem z Turnova až skoro na místo lze považovat za relativně nejzajímavější. Při nástupu v Turnově na mě vyjel řidič jako na vetřelce se slovy: "Kam jedete s tím baťohem?!"
Stál jsem celý zkoprnělý a nakonec jsem ze sebe vysoukal: "Jestřabí, Křížlice, hostinec…" Čekal jsem autobus plný BJs. Byl však poloprázdný a na kemp v něm jelo jenom 10 lidí. Potkal jsem tam i svého bratrance, od něhož jsem s hrůzou zjistil, že jsem si koupil lístek na zastávku ležící několik kilometrů před cílem skupiny, co jela z Prahy. Když jsme konečně dorazili na zmíněnou zastávku "Jestřabí, Křížlíce, hostinec," řidič se samozřejmě ptal, kdo zde vlastně chtěl vystupovat. K všeobecnému pobavení spolucestujících jsem mu musel vysvětlovat, že jsem si spletl zastávku. Řidič měl naštěstí mnohem lepší náladu než v Turnově, tak to nakonec vůbec neřešil. Kolem 5. Hodiny odpolední jsme byli konečně na místě.
Naším domovem se měla na týden stát šedivá socialistická stavba. Pokud byl jedním z účelů english campu seznámit Američany s tím, jak u nás vypadal reálný socialismus, byl splněn měrou vrchovatou. Míst jako Penzion Koniklec, na nichž by se daly prakticky bez větších úprav točit filmy s dějem v období normalizace, už najdeme v Česku jen pomálu. Abych jen nekritizoval, nebyl to žádný dům hrůzy. Mizerný komfort alespoň zčásti nahrazoval příjemný personál a jídla alespoň na začátku nebyla nejhorší. Sokol to ale nebyl.
Jako nevedoucí jsem se vyhnul proceduře podpisu smlouvy vedoucího. Sám už si ani nepamatuji, co všechno v ní bylo naposledy obsaženo. Na jednu část však zapomenout nemohu: Nebudu mluvit vulgárně. Nevím, zda se najde někdo, kdo byl schopen vždy a za všech okolností všechny podmínky dodržet. Troufám si ale říci, že na její obsah stejně většina vedoucích do příštího rána zapomněla a smlouva pro ně měla platnost cáru papíru.
První tři rána kemp postrádal jeden z jeho hlavních koloritů, který dělá akce Biblické jednoty jedinečnými. Zrušen byl totiž tradiční Brianův tklivý zpěv a každý se musel probouzet sám. Taková necitlivost k tradicím BJ kempů však nemohla zůstat bez odezvy. Jana Vavřečková, která znala Brianův zpěv pouze z tábora s klubem Krokodýl, uspořádala petici za jeho obnovení. Už samotný fakt, že se iniciativy chopil někdo, kdo předtím na BJ vůbec nebyl, svědčí o tom, jak neodmyslitelně je pravidelné ranní buzení zpěvem spjato s každou akcí, na níž se Brian participuje. Za těch osm let, co jezdím na BJ si nepamatuju, že by podobný krok BJ establishmentu vzbudil tak ostře odmítavé reakce jako právě zrušení Brianova zpěvu.
K nemalé radosti většiny Brian petici přijal a status quo ante byl po dvou dnech obnoven. Příznivci "staré dobré" BJ mohli slavit. Menší studenou sprchou bylo, když Brian v úterý zapomněl na svoji obnovenou premiéru. Až ve středu ráno jsme se mohli zaposlouchat do jeho osobitého podání písně Morning Has Broken.
Protože většinou vstávám velmi brzy, musel jsem prakticky vždy spolu s pár dalšími ubožáky rovnat stoly a uklízet v jídelně nepořádek z předešlého večera. Švédské stoly zde byly pouze slabým odvarem oproti  už tolikrát zmiňovaným Pasekám. Na roládu, míchaná vajíčka či klobásy jsme si mohli nechat zajít chuť.
Na začátku kempu jsem si občas lámal hlavu nad tím, co na něm vlastně zůstalo křesťanského. Byli jsme skoro jako neznabozi, protože modlitba před jídlem nezazněla ani jednou. Zůstalo pouze u zpěvu děkovných písní. V pondělí ráno dokonce ani to ne. Zoufalý pokus mého bratrance začít píseň I Wanna Thank You skončil naprostým fiaskem, což mu však není možné vyčítat. V počtu osmi lidí se tato píseň opravdu zpívat nedá. Ostatní účastníci totiž patrně ještě spali. Dochvilnost vůbec nikdy nepatřila k hlavním ctnostem účastníků BJ akcí. Holubník byl oproti ním mnohdy nedosažitelným vzorem disciplinovanosti a smyslu pro včasnost.
Když už jsme zabrousili do oblasti duchovna, tak jsem moc rád, že jsem si nezapomněl svoji Bibli. Nebylo to však kvůli přípravě tzv. quiet timů, které se stejně vůbec nevedly. Parkrát jsem si z ní na kempu samozřejmě četl, ale velice mi posloužila jako podložka při psaní konceptu článku, který nyní čtete. Zvláště když jsem neměl klid ani ve svém vlastním pokoji, protože v něm občas bylo velmi rušno a kromě toho mi byl zrekvírován stůl ve prospěch produkce nových her.
Po snídani následovala angličtina. Ovšem žádná symbolická hodinka angličtiny, jak bývalo či bývá na ostatních Brianových kempech zvykem. Jelo se tři hodiny se zhruba půlhodinovou přestávkou. Za celý týden jsem se naučil více anglicky než dohromady na všech kempech, jichž jsem se účastnil jako dítě. English camp opravdu dělal čest svému jménu. Na angličtině se dopodrobna propírala knížka Malý princ, což se dalo za týden stihnout, jelikož se jedná o útlou knížku. Nedovedu si totiž představit, že by se za celý týden měl probrat román Quo Vadis? či můj milovaný Švejk.
Po angličtině následoval oběd a na něj navazoval polední klid. Pro mě byl ve znamení usilovného psaní či umývání kelímků či boji s všudypřítomným nepořádkem. Šetřilo se na nás, kde se dalo a nelze se proto divit, že až na jednu výjimku chyběla odpolední svačina. Nejen proto se mi tam podařilo zhubnout o dvě kila. Nevím, jak by většina z nás skončila, kdyby měla dodržovat stejný stravovací režim po celý rok.
Zbytek odpoledne obvykle zaplnila hra z dílny Hampa a co. Hry byly vymyšlené velmi dobře. Při vší úctě k lopocení autora či autorů však bylo vždy mojí snahou vynaložit při jejich hraní co nejmenší námahu. V pondělí se nám přihodilo, že příprava hry se protáhla o 45 minut, což je i na BJ poměry dost. Když už jsme konečně měli začít, spustil se najednou liják. Hra musela být zrušena. Já sám jsem proto s odpoledne strávil v klubovně. Tato místnost určená pro hraní deskových her, ping pongu a provozování dalších aktivit však připomínala spíše byt vybydlený lidmi, nazývanými v politicky korektním newspeaku nepřizpůsobiví občané. Na podobné úrovni a možná ještě horší byl "pořádek" ve druhé části našeho dvoupokoje, kde pořádali organizátoři her své seance.
Mess in Room
Následovala večeře. Samozřejmě bez modlení a se zpěvem. Po večeři jsme měli chvíli oddychu a vždy něco po plánovaném začátku v 20:30 začínal program. Nechybělo v něm vážné povídání. Mělo vždy
jasně duchovní podtext, ale zpočátku v nich ani jednou nezaznělo slovo Bůh. Trochu jako v básních Otokara Březiny, který ač byl katolický básník, nepoužil ve svém díle ani jednou slovo označující Všemohoucího. Zmiňuji to pouze jako fakt, ne jako kritiku, aby si to někdo náhodou nevyložil špatně. Nejpozději od poloviny kempu se zmínky o Bohu začaly objevovat v  explicitní podobě.
Nechyběly ani písně. Nejednalo se však alespoň zpočátku o chvály. (Lean On Me mezi chvály rozhodně počítat nemohu) Repertoár počátečních "nechvaličů" zahrnoval písně od Coldplay, U2, Erica Claptona, Leonarda Cohena a Beatles. U písní byl podobný trend jako u programů. Postupně se přecházelo k chválám.
Znaveni z pasivního poslouchání jsme poté přetrpěli večerní hodinu angličtiny, během níž jsme se ze sebe pokoušeli vysoukat alespoň pár smysluplných odpovědí na otázky našich učitelů. U skupin s nižší pokročilostí však probíhala spíše tlumočená diskuse.
Nedočkavci na hot chocolate museli být přinejmenším v první půlce kempu většinou zklamáni. Čekání před improvizovanou BJ kuchyňkou tehdy připomínalo pověstné čekání na Godota. Našlo se pár takových jedinců, co si hot chocolate vynahrazovali vyžíráním erárních zásob. Druhá polovina týdne už byla lepší, alespoň co se hot chocolate týče. Nekontrolované vyjídání zásob však neustalo. Ve čtvrtek se uskutečnil velký nákup dalších zásob. O jejich dalším osudu mi není nic známo. Z obyčejných smrtelníků je patrně už neviděl nikdo. Zato si dovedu představit, že lidé, zvyklí kompenzovat si nedostatek jídla z tří hlavních chodů vyjídáním eráru, museli mít pré.
Games
Pozdní večer si většina lidí krátila vysedáváním v 2. patře, hraním ping pongu nebo hraním deskových her, které se jim podařilo nalézt v nepřeberném nepořádku, který v klubovně panoval. S odbitou půlnocí a blížícím se ránem však začali účastníci postupně odpadávat a odebírat se ke spánku. Těm, co ponocovali více než je zdrávo, pomohl do postele Brian.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Julije Julije | 15. srpna 2010 v 21:14 | Reagovat

Super :D Musim rict,ze se fakt dobre bavim a chci jeste!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama