Srpen 2010

Piráti: Zelení dneška?

27. srpna 2010 v 22:53 | Dandy |  Politika
ČPS logo
Období několika dekád po druhé světové válce bylo v zemích západní Evropy ve znamení zvyšování životní úrovně obyvatel. Důsledkem toho se část obyvatelstva začala postupně ztotožňovat s tak zvanými postmateriálními hodnotami, což přineslo nástup zelených stran s environmentálním programem zaměřeným na kvalitu života.
Svědky fenoménu postmoderních stran srovnatelného právě s nástupem zelených můžeme být i nyní v nynějším internetovém věku. Do popředí se dostávají otázky soukromí uživatelů sítě či volného šíření programů či uměleckých děl. Na ně cílí pirátské strany, které nyní existují ve většině vyspělých zemí včetně České republiky. Minulý rok zaznamenala v evropských volbách úspěch její švédská odnož v podobě jednoho europoslaneckého křesla.
Poznávacím znamením těchto stran je jejich značně libertinský program, slibující například legalizaci měkkých drog a prakticky volné šíření počítačových programů. Piráti proto bodují především u mladší generace, která na podobné sliby slyší velmi dobře. Otázka realizovatelnosti konkrétních bodů volebního programů hraje při rozhodování těchto převážně prvovoličů spíše podružnou roli.
V českých studentských volbách by piráti dokonce celkem bez problémů překročili pětiprocentní hranici. Veliké oblibě se Česká pirátská strana těší mezi uživateli sociálních sítí. Ve virtuálních volbách na Facebooku se těší podpoře téměř desetiny "voličů."   Mladší kandidáti do 30 let také obsadili většinu míst na kandidátkách v pro ně mnohem méně úspěšných "reálných" letošních volbách do Poslanecké sněmovny.
Jako nejpřitažlivější se voličům s příznaky doznívající puberty jeví právě deklarovaný odpor pirátských stran vůči establishmentu a "zlým" korporacím. Podobně tomu bylo i v 80. letech, kdy se začínaly výrazněji projevovat strany s environmentálním zaměřením či ještě dříve v Nizozemsku strana s názvem Demokraté 66.   Pirátské strany mají proto šanci zaujmout místo "rebelů" po zelených, kteří už dávno většinou zvolili pragmatičtější styl politiky, a sami se stali součástí pro ně dříve tolik nenáviděného establishmentu.
Podobně jako většina ostatních postmoderních stran piráti nechtějí nezaujímat žádné místo na pravolevém spektru. Zde platí klasická politologická poučka, která se dříve hojně aplikovala právě na zelen: Kdo říká, že není napravo ani nalevo, je nalevo. Doprava je neposune ani bod jejich volebního programu, v němž slibuje vágně formulovaný zákon o vyrovnaném státním rozpočtu.
Myšlení průměrného voliče pirátů bych si na závěr dovolil s trochou nadsázky shrnout v parafrázi jednoho známého bonmotu Winstona Churchilla: Kdo nevolil v 18 piráty, nebyl "in." Kdo je volil i ve 30, nemá rozum.

Zápisky z BJ 2010 5: Namísto závěru

20. srpna 2010 v 9:14 | Dandy |  Osobní
The End
Před odjezdem jsem zamýšlel pojmout nejen samotný závěr, ale i všechny své zápisky ve stylu "farewell adress", tedy projevu na rozloučenou. Měl jsem už jasno v tom, že moje angažmá na BJ skončí. Kemp musel být asi hodně podařený, když jsem nakonec změnil své rozhodnutí. Nakonec nechávám všechny možnosti otevřené.
Na kempu bylo několik lidí, s nimiž jsem si opět rád popovídal a rád se poznal i s některými novými.
Zároveň jsem si však uvědomil, jak mi je zde většina lidí vzdálená, čímž se zčásti naplnily mé obavy, že si s většinou lidí nebudu mít co říct. Letošek byl také rokem, kdy se mimo kemp spálily, zpřetrhaly či vychladly některé vztahy s přítomnými účastníky BJ.
Mým odvěkým problémem bylo najít na BJ svoji přirozenou parketu, jíž bych se mohl věnovat. Letos jsem sice nebyl vedoucím, přesto mi byl svěřen boj s tamním nepořádkem (tj. umývání a úklid nádobí). Letošek byl v nepořádku opravdu extrémem, ale v úklidu mě dokáže nahradit armáda dalších pořádkumilovných jedinců. Napadá mě, že jedinou smysluplnou činností na BJ, bude stát se samozvaným kronikářem akcí, kterých se budu účastnit a nastavovat BJ kritické zrcadlo.
Akce BJ patrně nikdy nebudou ideální. Pokud by byly, neměl bych o čem psát. Funkce mého blogu je spíše kontrolně kritická, proto mi odpusťte, že o málo věcech píšu pozitivně. Vím, že ve zpravodaji Biblické jednoty (Pokud se ještě něco takového vydává. Poslední číslo vyšlo 2-3 roky nazpátek. Pozn. aut.) by patrně mé články byly nepublikovatelné. Doufám ale, že tenhle článek BJ akce nebyl posledním svého druhu.
Tak rád bych na závěr řekl "Příští rok v Pasekách."
Moje budoucnost na BJ je i tak velmi nejistá. Na jedné straně mě velmi potěšil a na druhé přidělal starosti vzkaz od jednoho účastníka, který mi psal, abych příště přijel, protože bych tam chyběl. Něco takového mi ještě nikdo neřekl. Snad dotyčného nezklamu. Nečekal jsem, že budu psát o kempu jinak, než jsem před jeho začátkem zamýšlel. Díky Bohu za to.

Zápisky z BJ 2010 4: Konec dobrý, všechno dobré ?

19. srpna 2010 v 20:47 | Dandy |  Osobní
Last Evening
Čtvrtek byl patrně nejnormálnějším dnem z celého týdne. Dopoledne se sice od ostatních dní příliš nelišilo. Zato odpoledne bylo vyhrazeno sportům, jak už bývá dobrým zvykem. Nikoho nepřekvapí, že jsem šel samozřejmě na pétanque, který ani sportem v pravém slova smyslu není. Jeho nespornou výhodou je, že při něm není potřeba vynakládat prakticky žádnou námahu.
Kdybych měl druhou polovinu čtvrtka ve stručnosti popsat, vyšel by mi hybrid klasického BJ čtvrtka (odpoledne) a normální BJ středy (večer). Toho večera se totiž uskutečnila tzv. obracečka. Během téměř 20 let konání kempů se opravdu podařilo obrátit x lidí. V minulosti se však vyskytla zvláštní sorta horlivců pro Krista, kteří mu vydávali svůj život každoročně vždy na kempu a ve středu večer.
Nejprve se s námi Ája podělila o svoje srdceryvné svědectví. Hlavní part programu měl ale Don. Vyprávěl nám o cestě. Ne však o trnité cestě hříchu, jak to dělával během svých kázání v podnapilém stavu k potěše vězňů na garnizoně feldkurát Katz. Mluvil o Ježíší jako jediné cestě k Bohu.
Následovala hot chocolate a dál už to znáte. Nepředpokládal jsem, že by se mi zde začalo nechtít jet domů. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Ani nevím, jak se pro mě cesta domů stala cestou do horšího.
Pátek už byl ve znamení blížícího konce. Velká škoda, že se poslední oběd nedal jíst. Hrachová polévka zapáchala jako po tabáku a hlavní jídlo byly bramborové knedlíky plněné salámem se špenátem. Lepší způsob, jak mě urazit jídlem opravdu neexistuje a horší jídlo na rozloučenou vybrat nemohli. Raději už ani nemluvím o nejméně týden starých volských očích, která nám ve stejný den servírovali na snídani. Ještě, že od snídaně zbyly melouny, kterými jsem si mohl při obědě alespoň trochu spravit chuť. Nechybělo málo a z oběda bych se nejspíše udávil.
Přežil jsem i poslední odpolední hru. Nestojí příliš za to, rozepisovat se zde o konkrétních disciplínách. Standardní hry, nic víc. Za připomenutí ale stojí, že na jednom stanovišti měly svoji disciplínu i Klárka
a Dominika, které před tím nikdy nepůsobily jako vedoucí. Hampovi se nabídly, že budou mít na hře své stanoviště a ten jejich nabídku přijal. Ne snad, že by obě dívčiny tolik toužily po tom sloužit jako vedoucí. O takové hlouposti nemůže být ani řeč. Služba na stanovišti byla, je a vždy bude vítanou zašívárnou pro všechny, jimž bylo zatěžko přímo se účastnit her.
Konec už byl cítit ve vzduchu a s přibývajícími hodinami rostla i moje depresivní nálada. Tu jsem měl příležitost zapít na cocktail party Naštěstí zde o kiksy nebyla nouze. Shora zazněly špatné instrukce a kdosi iniciativní rozdělal bonboniéry určené pro správcovou a Američany a nechal je na stolech, aby si z nich mohl každý vzít. S bonboniéry naštěstí nikdo nic nevzal, takže žádná další díra do rozpočtu se konat nemusela. Mělo-li být oním překvapením komická hádka po tom, co se na vše přišlo, nemohl jsem si vůbec stěžovat.
Žel má nálada nebyla zrovna nejlepší. Depresivní atmosféru dokreslovala hudební kulisa k promítání fotek. Do tří hodin jsem bloumal po penzionu, chvíli povídal s pár lidmi. Na povídání jsem však neměl příliš chuť. Po třetí hodině ráno jsem šel alespoň chvíli spát…..
Probuzení s koktejlovou kocovinou nebylo pro mnohé příjemné. Na snídani museli všichni naklusat s občankami. Prý kvůli nějakýmu seznamu hostů či co. Po poslední snídani přišlo srdceryvné loučení se skupinou odjíždějící do Prahy. Na truchlení však nebyl dlouho čas. Bylo třeba uklidit všechen nepořádek nejen po nočním flámu. Bordelu se za celý týden podařilo nakupit mraky. Většina účastníků se však vyhnula jeho uklízení a vše bylo na těch pár lidech, co ještě neodjeli.
V disciplíně dělání přetékajícího brajglu nejvíce vynikla skupinka jedinců, co nenašla ve čtvrtek večer lepší způsob vyžití než posezení v knihovně u vína. Ponechme stranou skutečnost, že něco takového by bylo na jiných kempech s BJ zcela nemyslitelné. Od svých skleniček odešli jak od koryt, po dalších knihomolech tam zas zbyly několik dní hrnečky, které začaly plesnivět. A co bylo nejlepší. Nechali i chleba, z něhož naši milí konzumenti vína při svém posezení uždibovali. Plesnivý ještě nebyl, ale nikdo by ho patrně už nejedl. Proto ho chtěli jeho nálezci vyhodit. Všimla si toho však paní správcová, která si nemoha odpustit poznámku: To jste křesťani?
Všechno může být použito proti nám.
Ironií osudu na mě připadlo i uklízení dříve zmíněného pokoje, v němž se připravovaly odpolední hry. Poslední hodiny na kempu jsem strávil u hraní monopolů pro zabavení dětí příchozích na další turnus. Snad nebyl můj poslední…..

Zápisky z BJ 2010 3: Anarchy In The BJ

19. srpna 2010 v 18:32 | Dandy |  Osobní
Anarchy In The BJ
"Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždycky říkal: ,Disciplina, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí. A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez discipliny. Z toho jsem vždycky měl největší strach."
(Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Díl 1. V zázemí, I. Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války)
Ve středu byla porušena další z dávných tradic BJ kempů - celodenní výlet. Výlet obvykle trval od 9. hodin do hodin pozdně odpoledních. Středa byla studenou sprchou pro všechny příznivce výletu, coby příležitosti dát se do řeči s lidmi, s nimiž se normálně nepovídáme. Letos však netrval ani tři hodiny. Na zkrácení výletu měla kromě neochoty Američanů chodit na delší vzdálenosti také nedostatečný smysl účastníků pro dochvilnost.
Kempy s BJ nikdy ani v nejmenším nepřipomínaly prušáckou kadetní školu, což je samozřejmě dobře. Sám bych na kemp dělaný ve stylu vojenské školy v životě nejel. Dokonce můžu říci, že větší volnost je příčinou tohoto, proč kempům s BJ dlouhodobě zachovávám přízeň, ač to třeba z mých zápisků nemusí vždy vyplývat. BJ ale jakoby se začala zvrhávat do anarchie.
Právě na výletě se snad nejvíce projevila upadající disciplína valné většiny. V čas zahájení (v 15:30) přišli jen 3 lidé! Ostatní se postupně trousili jak švábi na pivo. A to Hampa tolik naléhal, abychom všichni přišli včas. Větší přirozený smysl pro disciplínu a dochvilnost také občas nezaškodí.
Výlet by nebyl tak špatný, kdyby nebylo jeho funkcí nahrazovat ten celodenní. Ve skutečnosti to však žádný výlet nebyl. Označení procházka na kofolu by bylo mnohem vystižnější. Chvíli se šlo, zastavili jsme se v podniku s názvem "Rezek" (nevím, nakolik bylo účelem této návštěvy vyvolat u pamětníků reminiscenci na kemp v lázních Rezek v roce 2006) a šlo se zpátky. Pár hochů si cestu zpestřovalo házením frisbee uprostřed davu. Snad jen náhoda nedovolila tomu, aby někomu neustřelili hlavu.
Přestože výlet byl tak krátký a nenáročný i pro zhýčkané Američany, absence účastníků byla kolem 20 %. Na celodenních výletech se většinou stává, že chybí max. 1-2 lidi, ale letos jich byla celá kohorta. Jeden účastník kempu nebyl daleko od pravdy, když prohlásil, že třetina účastníků kempu je nemocná. English camp byl spíše kempem pro marody. Zajímavé by bylo srovnání, pokud by se v blízkém místě konal kemp pro lidi v důchodovém věku. Kde si myslíte, že by byla nemocnost větší?
Od výletu jsem čekal více. Alespoň jednou v týdnu jsem chtěl sehnat noviny, ale na cestě nebyly nikde k dostání………

Zápisky z BJ 2010 2: Když jsem chtěl stříhat metr...

15. srpna 2010 v 18:03 | Dandy |  Osobní
BJ 2010
Na kemp se mi vůbec nechtělo. Takové stavy u mě nastávaly celkem pravidelně již v minulosti před každým kempem i jinými akcemi. Letos však moje nechuť nabrala na mnohem větší intenzitě a navíc se dostavila mnohem dříve než obvykle. Proč? Důvody by se nějaký našly, ale rozhodně je nebudu rozebírat na tomto místě.
Měl to být můj poslední kemp. Vážně jsem také uvažoval, že si pořídím krejčovský metr a budu postupně odstřihávat hodiny zbývající do konce. K ničemu takovému ale nedošlo. Ne proto, že by mě snad nechuť jet přešla. Důvodem byla moje lenost zajít si do galanterie.
Podrobný popis cesty na kemp by byl celkem fádní. Nepřinesla takřka žádné zážitky hodné zaznamenání. Přetrpět jsem musel nudu při čekání při přestupu v Hradci Králové a Turnově. Cestu 3. autobusem z Turnova až skoro na místo lze považovat za relativně nejzajímavější. Při nástupu v Turnově na mě vyjel řidič jako na vetřelce se slovy: "Kam jedete s tím baťohem?!"
Stál jsem celý zkoprnělý a nakonec jsem ze sebe vysoukal: "Jestřabí, Křížlice, hostinec…" Čekal jsem autobus plný BJs. Byl však poloprázdný a na kemp v něm jelo jenom 10 lidí. Potkal jsem tam i svého bratrance, od něhož jsem s hrůzou zjistil, že jsem si koupil lístek na zastávku ležící několik kilometrů před cílem skupiny, co jela z Prahy. Když jsme konečně dorazili na zmíněnou zastávku "Jestřabí, Křížlíce, hostinec," řidič se samozřejmě ptal, kdo zde vlastně chtěl vystupovat. K všeobecnému pobavení spolucestujících jsem mu musel vysvětlovat, že jsem si spletl zastávku. Řidič měl naštěstí mnohem lepší náladu než v Turnově, tak to nakonec vůbec neřešil. Kolem 5. Hodiny odpolední jsme byli konečně na místě.
Naším domovem se měla na týden stát šedivá socialistická stavba. Pokud byl jedním z účelů english campu seznámit Američany s tím, jak u nás vypadal reálný socialismus, byl splněn měrou vrchovatou. Míst jako Penzion Koniklec, na nichž by se daly prakticky bez větších úprav točit filmy s dějem v období normalizace, už najdeme v Česku jen pomálu. Abych jen nekritizoval, nebyl to žádný dům hrůzy. Mizerný komfort alespoň zčásti nahrazoval příjemný personál a jídla alespoň na začátku nebyla nejhorší. Sokol to ale nebyl.
Jako nevedoucí jsem se vyhnul proceduře podpisu smlouvy vedoucího. Sám už si ani nepamatuji, co všechno v ní bylo naposledy obsaženo. Na jednu část však zapomenout nemohu: Nebudu mluvit vulgárně. Nevím, zda se najde někdo, kdo byl schopen vždy a za všech okolností všechny podmínky dodržet. Troufám si ale říci, že na její obsah stejně většina vedoucích do příštího rána zapomněla a smlouva pro ně měla platnost cáru papíru.
První tři rána kemp postrádal jeden z jeho hlavních koloritů, který dělá akce Biblické jednoty jedinečnými. Zrušen byl totiž tradiční Brianův tklivý zpěv a každý se musel probouzet sám. Taková necitlivost k tradicím BJ kempů však nemohla zůstat bez odezvy. Jana Vavřečková, která znala Brianův zpěv pouze z tábora s klubem Krokodýl, uspořádala petici za jeho obnovení. Už samotný fakt, že se iniciativy chopil někdo, kdo předtím na BJ vůbec nebyl, svědčí o tom, jak neodmyslitelně je pravidelné ranní buzení zpěvem spjato s každou akcí, na níž se Brian participuje. Za těch osm let, co jezdím na BJ si nepamatuju, že by podobný krok BJ establishmentu vzbudil tak ostře odmítavé reakce jako právě zrušení Brianova zpěvu.
K nemalé radosti většiny Brian petici přijal a status quo ante byl po dvou dnech obnoven. Příznivci "staré dobré" BJ mohli slavit. Menší studenou sprchou bylo, když Brian v úterý zapomněl na svoji obnovenou premiéru. Až ve středu ráno jsme se mohli zaposlouchat do jeho osobitého podání písně Morning Has Broken.
Protože většinou vstávám velmi brzy, musel jsem prakticky vždy spolu s pár dalšími ubožáky rovnat stoly a uklízet v jídelně nepořádek z předešlého večera. Švédské stoly zde byly pouze slabým odvarem oproti  už tolikrát zmiňovaným Pasekám. Na roládu, míchaná vajíčka či klobásy jsme si mohli nechat zajít chuť.
Na začátku kempu jsem si občas lámal hlavu nad tím, co na něm vlastně zůstalo křesťanského. Byli jsme skoro jako neznabozi, protože modlitba před jídlem nezazněla ani jednou. Zůstalo pouze u zpěvu děkovných písní. V pondělí ráno dokonce ani to ne. Zoufalý pokus mého bratrance začít píseň I Wanna Thank You skončil naprostým fiaskem, což mu však není možné vyčítat. V počtu osmi lidí se tato píseň opravdu zpívat nedá. Ostatní účastníci totiž patrně ještě spali. Dochvilnost vůbec nikdy nepatřila k hlavním ctnostem účastníků BJ akcí. Holubník byl oproti ním mnohdy nedosažitelným vzorem disciplinovanosti a smyslu pro včasnost.
Když už jsme zabrousili do oblasti duchovna, tak jsem moc rád, že jsem si nezapomněl svoji Bibli. Nebylo to však kvůli přípravě tzv. quiet timů, které se stejně vůbec nevedly. Parkrát jsem si z ní na kempu samozřejmě četl, ale velice mi posloužila jako podložka při psaní konceptu článku, který nyní čtete. Zvláště když jsem neměl klid ani ve svém vlastním pokoji, protože v něm občas bylo velmi rušno a kromě toho mi byl zrekvírován stůl ve prospěch produkce nových her.
Po snídani následovala angličtina. Ovšem žádná symbolická hodinka angličtiny, jak bývalo či bývá na ostatních Brianových kempech zvykem. Jelo se tři hodiny se zhruba půlhodinovou přestávkou. Za celý týden jsem se naučil více anglicky než dohromady na všech kempech, jichž jsem se účastnil jako dítě. English camp opravdu dělal čest svému jménu. Na angličtině se dopodrobna propírala knížka Malý princ, což se dalo za týden stihnout, jelikož se jedná o útlou knížku. Nedovedu si totiž představit, že by se za celý týden měl probrat román Quo Vadis? či můj milovaný Švejk.
Po angličtině následoval oběd a na něj navazoval polední klid. Pro mě byl ve znamení usilovného psaní či umývání kelímků či boji s všudypřítomným nepořádkem. Šetřilo se na nás, kde se dalo a nelze se proto divit, že až na jednu výjimku chyběla odpolední svačina. Nejen proto se mi tam podařilo zhubnout o dvě kila. Nevím, jak by většina z nás skončila, kdyby měla dodržovat stejný stravovací režim po celý rok.
Zbytek odpoledne obvykle zaplnila hra z dílny Hampa a co. Hry byly vymyšlené velmi dobře. Při vší úctě k lopocení autora či autorů však bylo vždy mojí snahou vynaložit při jejich hraní co nejmenší námahu. V pondělí se nám přihodilo, že příprava hry se protáhla o 45 minut, což je i na BJ poměry dost. Když už jsme konečně měli začít, spustil se najednou liják. Hra musela být zrušena. Já sám jsem proto s odpoledne strávil v klubovně. Tato místnost určená pro hraní deskových her, ping pongu a provozování dalších aktivit však připomínala spíše byt vybydlený lidmi, nazývanými v politicky korektním newspeaku nepřizpůsobiví občané. Na podobné úrovni a možná ještě horší byl "pořádek" ve druhé části našeho dvoupokoje, kde pořádali organizátoři her své seance.
Mess in Room
Následovala večeře. Samozřejmě bez modlení a se zpěvem. Po večeři jsme měli chvíli oddychu a vždy něco po plánovaném začátku v 20:30 začínal program. Nechybělo v něm vážné povídání. Mělo vždy
jasně duchovní podtext, ale zpočátku v nich ani jednou nezaznělo slovo Bůh. Trochu jako v básních Otokara Březiny, který ač byl katolický básník, nepoužil ve svém díle ani jednou slovo označující Všemohoucího. Zmiňuji to pouze jako fakt, ne jako kritiku, aby si to někdo náhodou nevyložil špatně. Nejpozději od poloviny kempu se zmínky o Bohu začaly objevovat v  explicitní podobě.
Nechyběly ani písně. Nejednalo se však alespoň zpočátku o chvály. (Lean On Me mezi chvály rozhodně počítat nemohu) Repertoár počátečních "nechvaličů" zahrnoval písně od Coldplay, U2, Erica Claptona, Leonarda Cohena a Beatles. U písní byl podobný trend jako u programů. Postupně se přecházelo k chválám.
Znaveni z pasivního poslouchání jsme poté přetrpěli večerní hodinu angličtiny, během níž jsme se ze sebe pokoušeli vysoukat alespoň pár smysluplných odpovědí na otázky našich učitelů. U skupin s nižší pokročilostí však probíhala spíše tlumočená diskuse.
Nedočkavci na hot chocolate museli být přinejmenším v první půlce kempu většinou zklamáni. Čekání před improvizovanou BJ kuchyňkou tehdy připomínalo pověstné čekání na Godota. Našlo se pár takových jedinců, co si hot chocolate vynahrazovali vyžíráním erárních zásob. Druhá polovina týdne už byla lepší, alespoň co se hot chocolate týče. Nekontrolované vyjídání zásob však neustalo. Ve čtvrtek se uskutečnil velký nákup dalších zásob. O jejich dalším osudu mi není nic známo. Z obyčejných smrtelníků je patrně už neviděl nikdo. Zato si dovedu představit, že lidé, zvyklí kompenzovat si nedostatek jídla z tří hlavních chodů vyjídáním eráru, museli mít pré.
Games
Pozdní večer si většina lidí krátila vysedáváním v 2. patře, hraním ping pongu nebo hraním deskových her, které se jim podařilo nalézt v nepřeberném nepořádku, který v klubovně panoval. S odbitou půlnocí a blížícím se ránem však začali účastníci postupně odpadávat a odebírat se ke spánku. Těm, co ponocovali více než je zdrávo, pomohl do postele Brian.

Zápisky z BJ 2010 1: Requiem za starou dobrou BJ

15. srpna 2010 v 13:12 | Dandy |  Osobní
BJ English Camp
Pokud jsem mohl minulý rok s uspokojením konstatovat, že na BJ není příliš mnoho nového, letošní rok byl hotovým zemětřesením. Nezůstal kámen na kameni.
První citelnou změnou byla změna místa konání.
Už to nebyl všemi tolik milovaný penzion Sokol, ale obskurní zařízení s názvem Koniklec, zastrčené kdesi uprostřed vesničky Jestřabí v Krkonoších. Tam, kde lišky dávají dobrou noc.
Nečekal jsem žádné letní panské sídlo, nicméně všichni, kdo byli zhýčkaní Sokolem se museli spokojit s celkovým poklesem úrovně o několik pater níže. Skutečnost, že v celé obci nebyly k dostání dnešní noviny, mě také příliš neuspokojovala.
Další změnou byla i změna uspořádání turnusů. Zhruba od roku 2005 bývalo dobrým zvykem, že nejprve si vedoucí odkroutili týden přípravky a poté následovaly tři turnusy s krycími názvy B1, B2 a B3.
Přípravka pro vedoucí dnes byla stejně jako předtím, stejně jako turnusy B1 a B3. Druhý turnus, jehož jsem se nyní účastnil, však nesl název " BJ English Camp" a byl určený zejména všem lidem ve věku 15-25 let líným dělat vedoucí.
Já sám jsem se dopustil té hlouposti, že jsem se přihlásil jako vedoucí.
To můj bratránek byl mnohem chytřejší. Dvakrát za sebou nebyl na přípravce, a tudíž nemohl být podle interních předpisů BJ vedoucím. ( I když samozřejmě nepopírám,
že na BJ lze udělat výjimku prakticky na všechno)
Ani Vám nemusím připomínat, jaký jsem zažíval pocit "úlevy," když mi bylo první den jasný, že jsem byl alespoň pro následující týden degradován na pouhého účastníka. Vidina role jednoho z osmi vedoucích proti přesile více než 20 ostatních účastníků mě opravdu děsila. Je také pravda, že mě
na kempech nikdy nebylo příliš potřeba a vymýšlely se všelijaké činnosti, abych měl vůbec něco na starosti.
BJ English camp byl ale možná prvním kempem, který bylo opravdu možné nazývat táborem s angličtinou. Změn se ale událo mnohem více a stojí za podrobnější popsání, jemuž budu věnovat  příštích několik článků. Některé změny byly k lepšímu, jiné už bohužel nikoli.