Konec evropského snu?

7. července 2010 v 11:17 | Dandy |  Politika

EU Flag 2
Evropská unie dnes prochází nelehkým obdobím. Nachází se možná v největší krizi od počátku evropské integrace těsně po druhé světové válce. Krize EU se projevuje zejména ve třech oblastech: hospodářství, efektivity rozhodování a otázce své identity.
Nejprve k ekonomice: Evropská integrace měla nejprve za cíl vybudovat co nejotevřenější trh se strategickými surovinami uhlím a ocelí mezi členskými státy a přispět k urychlení obnovy válkou zničených států. Důležitým momentem v počátcích evropské integrace bylo usmíření a pozdější úzká spolupráce dvou dřívějších rivalů Německa a Francie.
Vyvrcholením ekonomické integrace se mělo stát zavedení společné měny - Eura. Jejím účelem mělo být i posílení ekonomické a měnové stability členských zemí EU. Problémy ale nastaly už na začátku. Ne všechny země byly ochotny zřeknout se své vlastní měny. Velká Británie si společně s Dánskem a Švédskem dodnes platí librami, respektive korunami. Ani nově přistoupivší členské země, které se k přijetí společné měny zavázaly v přístupové smlouvě, zatím ve své většině se vstupem do eurozóny příliš nespěchají. A to nemluvím o tom, že při přechodu na Euro nesplňovala řada zemí (např. Itálie) maastrichtská kritéria nutná pro přijetí Eura.
Zatěžkávací zkouškou pro Euro je nynější hospodářská krize. Euro z ní vychází s těžce pošramocenou pověstí. Společná měna zažívá strmý pokles popularity a v nejsilnější evropské ekonomice a jednom z motorů evropské integrace - Německu si dokonce 51 % lidí přeje návrat marky. Euro nesplnilo ani očekávání posílení měnové stability. Když začala krize plně doléhat na Řecko, objevily se dokonce spekulace o jeho vyloučení z eurozóny. Úvahy o rozdělení eurozóny na dvě části: Na vyspělejší země a na ekonomicky slabší svědčí o naprostém selhání celého projektu.
Evropské společenství uhlí a oceli, což byla předchůdkyně dnešní EU, mělo šest členských států. EU čítá už 27 členských států. S růstem počtu členů jakékoli organizace sdružující nezávislé státy klesá efektivita jejích rozhodnutí. Nejinak je tomu i v případě EU. Záměrně jsem neužil pojem mezinárodní organizace, protože EU představuje případ sui generis. Vykazuje atributy jak mezinárodní organizace, tak státu.

Řada rozhodnutí vzešlých z evropských institucí vyžaduje konsensus, který často činí daná rozhodnutí bezzubými. Problém by ale mohl nastat i v případě, kdyby nebyl vyžadován jednomyslný souhlas či alespoň kvalifikovaná většina, protože některé státy by se danými rozhodnutími mohly cítit poškozeny.
Třetím zmíněným problémem, provázející EU po celou dobu existence, je otázka identity. Indikátorem odcizenosti Evropanů a EU je neustále klesající účast při volbách do Evropského parlamentu. Zatímco v roce 1979 dosahovala při prvních přímých volbách 63 %, dnes je to hluboko pod 50 %.
EU se pravděpodobně nikdy nezbaví pověsti byrokratického kolosu s tisíci zaměstnanci, schopného vyprodukovat jako na běžícím páse stovky a stovky rozhodnutí nemajících daleko k absurditě.
Evropská unie nyní zahrnuje 27 států s rozdílnými a často protichůdnými hospodářskými a zahraničněpolitickými zájmy. Shodu v oblastech jako je zahraniční politika, najdou všechny země jen těžko. Schvalována jsou taková nařízení či směrnice, které se týkají věcí, o níž může být rozhodováno na nižší úrovni, čímž porušují princip subsidiarity a působí navíc směšně. Příkladem budiž zákaz prodeje klasických žárovek.
Lidé se zatím více identifikují se svými národními státy než s EU, kterou vnímají spíše jako něco abstraktního. EU je konglomerátem 27 států a společné znaky se hledají jen velmi těžko, což znemožňuje definovat, co pojem evropská identita znamená.
Společným rysem všech států by mohlo být křesťanské dědictví. Vždyť otcové evropské integrace byli vesměs křesťanskodemokratičtí politici. Nicméně dnes by zejména zásluhou levicových politiků
jakékoliv zmínky o křesťanství patrně neprošly. I při tvorbě dnes již neplatné Evropské ústavy snaha začlenit do textu křesťanské kořeny Evropy tvrdě narazila.
S budoucností evropské integrace to vypadá opravdu bledě. Letos v únoru prohlásil bývalý eurokomisař Günther Verheugen v rozhovoru pro elektronickou verzi týdeníku Spiegel, že už nikdo nevěří na Spojené státy evropské. Ne, není to výrok žádného euroskeptika blízkého svými postoji Václavu Klasuovi, ale politika z řad sociálních demokratů, kteří vždy prohlubování evropské integrace vehementně podporovali.
I lidé, co se o politiku nezajímají, obvykle dokážou vyjmenovat nejvyšší představitele své země jako předsedu vlády, prezidenta nebo monarchu s příslušným titulem. Kolik Evropanů ale ví, že "jejich" prezidentem je Herman van Rompuy? I dnes, kdy většina lidí v Evropě pohlíží i díky zkušenosti s dvěma světovými válkami na patriotismus s patřičnou nedůvěrou, se i na starém kontinentu ještě najdou lidé ochotní položit život za svoji zemi. Za EU by patrně nikdo nebyl schopný obětovat ani svůj měsíční plat a představa, že by někdo byl ochotný položit život za EU, působí celkem komicky.
Kdosi už dávno prohlásil, že EU jsou Spojené státy naruby. V USA se oblasti jako zahraničí či obrana spravují na federální úrovni, kdežto ekonomika, zdravotnictví a služby na úrovni států. Tento model funguje prakticky bez problémů už více než 200 let. Princip EU je nastaven přesně naopak. EU existuje teprve 18 let a výsledek se zdá být více než rozpačitý.
Na závěr se vraťme zase k ekonomice. Americký finančník George Soros před nedávnem prorokoval, že do Evropy se vrátí recese, euro přestane existovat a rozpadne se i celá Evropská unie. Spojené státy evropské nejspíše opravdu nikdy nevzniknou. EU může pomoci snížení jejich ambicí. Celek, který je z 2 milionů vojáků schopný poslat jen 60 tisíc, nemůže hrát roli světové velmoci. K uplatňování tolik vychvalované soft power je nezbytně nutná i hard power zahrnující vojenskou a ekonomickou sílu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Max Weiss Max Weiss | 12. července 2010 v 18:37 | Reagovat

Velmi pěkný článek.Jasně ukazuje problémy dnešní EU.Souhlasím a považuji za zásadní problém monstrozní byrokracii. Už jsi nejsem tak úplně jistý tím že by větší množství států automaticky znamenalo menší efektivitu států. Můžeš to prosím doložit příkladem?  A nesouhlasím s tím že v evropě se na patriotismus pohlíží s nedůvěrou. Rozlišoval bych ČR (kde skutečně patritismus stoupá pouze v době úspěšných sportovních klání) a zbytek Evropy.

2 dandysblog dandysblog | 12. července 2010 v 18:44 | Reagovat

Díky za komeentář. :-)Příkladem menší efektivity organizace v souvislosti s vyšším počtem států je např. OSN. Organizace, která má bezmála 200 členů, ale její akceschopnost je prakticky nulová a absurdita některých jejich rozhodnutí předčí i EU. Viz např. Rada pro lidská práva, psal o ní kdysi dávno v LN mimo jiné i Tvůj tatínek.
Patriotismus se ve velké části západní Evropy značně zprofanoval dvěma světovými válkami, takže je rozhodně menší než třeba v USA. Třeba v Německu bylo po WWII vlastenectví dlouhou dobu tabu.

3 Max Weiss Max Weiss | 12. července 2010 v 19:13 | Reagovat

Myslím si že OSN hlavně RB OSN je stále schopna účiných sankcí. Také se drží svého poslaní jako vojenská aliance a udržovatel míru a dál své kompetemce narozdíl od EU nepřekračuje. Posílá vojáky a humanitární pomoc tam kde je potřeba ale hospodářskou situaci neřeší. Naopak EU, která by se měla,jako hospodářská unie, zajímat o hospodářství své zaměření překračuje, například vysíláním německých vojáků pod svoji hlavičkou proti somalským pirátům. Dalším velkým rozdílem je že na to sídlí na jednom místě odkud je akceschopna a EU sídlí na dvou místech ve kterých moc vážně akceschopná není.
A nyní k vlastenectví. Typického čecha uvidíte v národních barvách maximálně 3x do roka. Při olympiádě a mistrostvích světa(evropy) ve fotbale a hokeji. Když jsem byl posledně na slovensku potkal jsem během jednoho dne 3 slováky v národních barvách. Když jsem byl v Irsku na jazykové škole byli tam španělé, Italové Francouzi pár Rusů a já. Kduž jsem s nimi hrál fotbal většina španělů a francouzů měla národní dresy nebo trička.Když jsem byl nyní v německu viděl jsem asi 3 auta, která měla napříkolad i zrcátka potažena národními barvami . A mohu ve výčtu klidně pokračovat. Myslím si že problém vlastenectví se týká převážně Čechů i Moravané se snaží vydat slovník spisovné moravštiny :)

4 dandysblog dandysblog | 12. července 2010 v 23:41 | Reagovat

OK. Češi na tom nejsou s vlastenectvím nic moc, ale dle mého potřeba identifikovat se s nějakou zemí určitě v posledních desetiletích poklesla i v jiných zemích a omezila se spíše na sport, i když ne tak výrazně jako u nás.  V Česku měl na nedostatek vlastenectví nepochybně vliv i komunismus. Viz např. nechuť slavit státní svátky.
S RB OSN je teďka problém, že když se schvalují nějaké rezoluce, tak je potřeba získat i podporu Číny a Ruska. Co od těchto 2 zemí lze očekávat, asi nemusím zmiňovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama