Červenec 2010

Opravdu jsou mladí Češi takoví pravičáci?

31. července 2010 v 21:12 | Dandy |  Společnost
Lib
O údajné pravicovosti mladých Čechů už jsem psal v jednom ze svých předešlých článků. Na tom, co jsem v něm psal, bych prakticky nic neměnil. Je však potřeba  doplnit ještě několik věcí.
Pro začátek bych nejprve shrnul jeho obsah. Slovo levice vyvolává u mladší generace asociace s komunismem.
Vystupování představitelů největší levicové strany v Česku - ČSSD také příliš nepřispívají k rehabilitaci pojmu levice v očích později narozených Čechů. Od napsání zmíněného článku se však změnila jedna věc: Z čela ČSSD odešel Jiří Paroubek, který byl ztělesněním všeho, co na ČSSD mladší jedince tolik odpuzovalo:
Arogantní vystupování, papalášské manýry, přezíravý postoj k mladým a odporný slovník normalizačního komunistického funkcionáře. Pouhý odpor k levici by ale zdaleka nemohl stačit k dlouhodobé oblibě pravicových či přinejmenším nelevicových stran.
V Česku hrají při pravolevém dělení hlavní roli ekonomické otázky. Zatímco levice prosazuje větší zásahy státu do ekonomiky a sociální stát, pravice intervencionismus státu odmítá a staví na individualismu. Většině mladších voličů je bližší spíše model prosazovaný pravicí.
U nově vzniklé strany TOP 09 sehrála významnou úlohu i osoba Karla Schwarzenberga, u něhož si strana dokázala vybudovat až nezdravý kult osobnosti. Řada převážně mladých voličů se rozhodla vhodit hlas této straně právě kvůli zmíněnému aristokratovi, aniž by si přečetla volební program.
Pravicovost má však i svůj společenský rozměr. Většina pravicových stran se alespoň proklamativně označuje za konzervativní. Platí to i v případě ODS a TOP 09. Obě se považují za konzervativní a u obou nechybí v jejich programech ani povinná vágní zmínka o odkazu na křesťanské, resp. židovsko-křesťanské dědictví. Nutno dodat, že obě strany praktikují svůj konzervatismus prakticky výhradně ve fiskální politice, čili v už dříve zmíněné oblasti ekonomiky. Spíše než konzervativci jsou ODS s TOP 09 klasickými liberály 19. století.
Smýšlení většiny voličů z mladších ročníků je navíc liberální a sekulární. Volební programy stran zajímají málokoho z nich. Pokud by se však obě pravicové strany chtěly přiblížit průměrnému voliči ne staršímu než 30 let, měly by zmínku o konzervatismu a odkazu na křesťanské dědictví vypustit úplně.

Před čtyřmi roky to byla právě ODS, která měla z parlamentních stran hned po komunistech nejsekulárnější a sociálně nejliberálnější voličstvo.
Nejinak tomu pravděpodobně bylo i letos, přestože zatím neexistuje žádný průzkum, zaobírající se touto problematikou. I TOP 09 oslovovala spíše mladší velkoměstské liberální a sekulární voliče. Bývalí voliči KDU představovali pouze 5 %  celého elektorátu strany.
Příkladem zpochybňujícím pravicovost mladých Čechů je postoj k prezidentským volbám v USA před 2 roky. Komu si myslíte, že fandili více? Velmi umírněnému pravicově konzervativnímu republikánovi Johnu McCainovi, nebo poměrně radikálnímu levicovému liberálu Baracku Obamovi? Správná odpověď je samozřejmě ta druhá.
  
Pokud by se mělo dát oněm mladým "pravičákům" nějaké souhrnné označení, nejlépe by je vystihoval termín vypůjčený od prostředí americké politiky - liebertarian. Za libertariany jsou považováni lidé požadující minimální vměšování státu do všech oblastí lidské činnosti. Ve společenských otázkách však zastávají postoje blízké tzv. Nové levici, konzervatismus na hony vzdálené. Nelze se proto divit, že v tamních konzervativních kruzích pohlíží na libertariany s patřičnou nedůvěrou. Americký konzervativní autor Russel Kirk nazval libertariany "filozofickými anarchisty v buržoazním dresu." Mladí Češi jsou tedy mnohem levicovější, než jsou si ochotní připustit. Víc než si myslíte……

KDU na rozcestí

20. července 2010 v 20:21 | Dandy |  Politika
KDU logo
Od volebního debaklu KDU už uplynuly téměř dva měsíce. Uvnitř strany lze pozorovat několik trendů, které vypadají povzbudivě, ale stále jí provází mnohé nešvary z předchozích dob. KDU reagovala na neúspěch mnohem razantněji než například Unie svobody před čtyřmi lety, když pouze odsoudila "huličskou" kampaň strany a navolila nové vedení. Mnozí vysoce postavení
členové už projevili ochotu k sebereflexi. Je také velký rozdíl mezi ziskem 4,4 procent a 0,3 v případě zmíněné Unie svobody.
KDU se ale musí vyrovnávat se stejnými problémy jako v minulosti.
Křesťanští demokraté sice disponují širokou voličskou členskou základnou, čítající kolem 35 tisíc lidí. Kromě vysokého věku většiny členů se ale potýká s jejich pasivitou. Pasivita členské základny se ukázala při vnitrostranické anketě k neúspěchu strany ve volbách. První tři dny po spuštění vyplnilo elektronickou anketu pouze 190(!) členů, jak si v otevřeném dopise členům KDU-ČSL stěžovala statutární předsedkyně strany Šojdrová. Výmluvou rozhodně nemůže být počítačová negramotnost starších členů či letní počasí.
Strana by též neměla zanedbávat komunikaci se svými příznivci. Měla by se inspirovat u TOP 09 či nově i ČSSD. Obě už mají komunitní servery, na nichž se sdružují příznivci obou stran.
Když už jsem zmínil počítačovou gramotnost a internet, tak dalším handicapem strany je i její špatná prezentace na internetu. Nemá ani svůj vlastní profil na Twitteru, v čemž zaostává za ostatními relevantními stranami. Lepší není ani její postavení na nejoblíbenější sociální síti současnosti - Facebooku. Pokud má méně fanoušků než ani ne rok stará strana Zemanovci a dokonce čtyřikrát
méně než Strana svobodných občanů, která nezískala ve volbách ani 1 %, bude patrně něco v nepořádku. Strana si bezpodmínečně musí získat na svoji stranu mladší voliče a lovit musí hlavně v "křesťanských" vodách. I mezi mladými z řad věřících je její popularita poměrně dost malá. Sám vím ze své zkušenosti z okolí, že voličů KDU není mezi (nejen) mladými křesťany tolik.
Nepopularita strany u mladých křesťanů by měla být jedním z témat dnešní vnitrostranické diskuse.
I mezi mladými voliči se najdou konzervativněji smýšlející jedinci a úkolem KDU je přesvědčit je, že právě ona hájí jejich názory. Jinak dají raději hlas TOP 09, monarchistům nebo PaS.
Samozřejmě si musí získat i umírněnější voliče, ale o tom až dále.
Lékem na nedostatek mladých voličů ale není spojenectví s malými liberálními subjekty. Mladí velkoměstští liberálové KDU volit nebudou a lze předpokládat, že ji kvůli této alianci nedají hlas ani skalní křesťanští voliči. Taková situace patrně nastala při letošních volbách, kdy KDU v Praze utrpěla debakl v podobě 2% volebního zisku. Lídrem kandidátky zde nebyl nikdo jiný než Jana Hybášková z liberální EDS. Součet volebních zisků stran předešlých voleb nemusí vždy znamenat součet hlasů, které by strany získaly, kdyby kandidovaly společně.
Naopak s Unii svobody spojuje křesťanské demokraty dlouhodobá absence opravdového lídra. Od odstoupení Josefa Luxe měnila KDU předsedu pětkrát a šestá volba by se měla konat na konci
září. Jednou z příčin volební porážky byla i neoblíbenost Cyrila Svobody. O jeho nevelké popularitě nemůže svědčit lépe fakt, že v Královéhradeckém kraji byl dokonce překroužkován jinak málo známým Jiřím Veselým.
S absencí silného lídra jde také ruku v ruce rozhádanost strany. I v malých stranách lze nalézt více názorových křídel. Nejednotnost se ale silně negativně podepisuje na celkové voličské podpoře. Patrně netřeba dodávat, že pro malé strany (tj. takové s podporou od 5 do 10 procent) může být při 5% uzavírací volební klauzuli smrtelná. Přinejmenším právě na Facebooku bývají diskuse mezi onou hrstkou příznivců strany poměrně ostré a zaznívají zde často protichůdné názory. Mezi diskutujícími lze najít křesťanské konzervativce, ale i umírněné voliče blížící se svými názory politickému středu, kteří volají po větším rozkročení. KDU se neobejde ani bez jedné z těchto rozdílných skupin. Křesťanské demokraty čeká těžký úkol: Udržet si (a případně získat nové) konzervativní voliče, ale zároveň neztratit ty umírněnější.

V poslední době byly uvnitř KDU či jejich mládežnické organizace MKD vydány dva dokumenty, týkající se budoucího směřování strany. První z nich má název Artikuly a sdružuje platformu spíše umírněnějšího křídla uvnitř strany.
Druhý měl název "5 programových bodů, jak vrátit KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny a vydala ho mládežnická organizace MKD. Vzbudil mnohem kontroverznější reakce než první dokument. Dokument totiž reflektoval silně konzervativní postoje části MKD a v pěti bodech byla zmíněná kritika svazků homosexuálů, multikulturalismu, potratů a radikálního islámu. Rozhodně ale nebyl xenofobní, jak tvrdí politoložka Vladimíra Dvořáková. Jeho problém leží úplně někde jinde. Působí příliš jako kladivo na čarodějnice a z větší části se pouze negativně vymezuje vůči již uvedeným a dalším společenským problémům.
Na podzim bude mít strana první šanci ukázat, kam se za těch několik měsíců posunula. Už teď se však některé její kroky setkávají s rozporuplnou odezvou. Nejvíce snad záměr strany vytvořit v Praze "jamajskou" koalici (budeme-li označovat KDU černou barvou) se SZ, SNK-ED a EDS. Problematická je hned z několika důvodů: Schází jí prozatím silný lídr schopný konkurovat kandidátu TOP 09 Zdeňku Tůmovi. Bývalý ředitel pražské zoo Petr Fejk nabídku kandidatury za konglomerát čtyř stran z pracovních důvodů odmítl. I kdyby tato koalice zaznamenala dílčí úspěchy, nic to nezmění na různorodosti všech subjektů. Jedná se pouze o "slepenec" malých stran, které chtějí přežít v konkurenci obrů typu ODS, TOP 09 a ČSSD.
Nevoli budí spojenectví s liberály i kvůli obavě ze ztráty identity strany. Právě tu si musí KDU udržet, jinak tím ztrácí důvod existence. Její jedinečnost spočívá hlavně v prosazování konzervativních postojů v sociálních a etických otázkách, což je naopak handicapem obou pravicových stran zastoupených v Poslanecké sněmovně.

Ještě jednou o Věcech veřejných

16. července 2010 v 11:28 | Dandy |  Politika
VV logo 2
V letošních parlamentních volbách hrál více než kdykoli předtím roli politický marketing. Nejen proto, že rekordní sumy se spotřebovaly na kampani díky odloženým volbám. Dvě z pěti stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně vděčí za svůj úspěch politickému marketingu. Dobře vedená kampaň a sázka na Schwarzenberga jako tvář strany, přispěla k úspěchu strany TOP 09. Přitom ve skutečnosti není "topka" ničím víc než "ODS s lepší image."
Nejvíc ale vděčí politickému marketingu za svůj úspěch Věci veřejné. Program strany nemusí stát vůbec za nic, ale pokud se dokáže strana dobře prezentovat, má velikou šanci uspět, což je i případ VV.
Václav Klaus se kdysi o Straně zelených zmínil jako o " politicky nedefinovatelném uskupení." Tato charakteristika by ale mnohem více seděla na Věci veřejné. Ne, VV nejsou další nástupnickou liberální stranou po ODA, US-DEU či SZ, jak by si někteří možná přáli. Přestože strana nejdříve působila pouze v Praze, její voličská podpora zde byla letos dokonce o něco nižší, než byl celorepublikový průměr. Oblast hlavního města a jeho přilehlého okolí přitom byla vždy baštou malých liberálních uskupení.
Věci veřejné jsou stranou ze 100 % založenou na politickém marketingu. S nadsázkou lze říci, že jediné, co dokázaly ve skutečnosti nabídnout, jsou populistické sliby o přímé demokracii a pohledné kandidátky. Přesto a možná proto dokázaly brát voliče prakticky všem stranám napříč politickým spektrem.
Nejprve k přímé demokracii. VV argumentují, že přímá demokracie prospívá demokracii, protože zvyšuje zodpovědnost občanů. Jedním z jejích předvolebních taháků bylo i rozšíření možností referend. Jenomže přímá demokracie dost dobře nefunguje ani v rámci strany, kde její příznivci tzv. véčkaři hlasují o klíčových rozhodnutích strany. Průměrného véčkaře ale necharakterizuje ani tak touha participovat se na rozhodování o programu strany, jako spíše naprostá pasivita a ignorance.
Referenda totiž provází velmi nízká účast a strana dokonce prohlásila kvůli tomu některá hlasování za neplatná. Dokonce i v tak důležitém hlasování, jako bylo hlasování o vstupu do vlády, se účastnilo pouze 22 % zaregistrovaných véčkařů, což Radek John ze zcela neznámého důvodu oslavoval jako úspěch. Na vedro nízkou účast svádět nemůže, když každý může hlasovat z chládku svého domova. Pokud je i pro většinu příznivců "strany přímé demokracie" problém sednout na chvíli k počítači, tak lze jen těžko očekávat od voličů ostatních stran, že se budou pravidelně účastnit referend.   
Nynější místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kateřina Klasnová před volbami sama přiznala, že VV se snaží voliče přilákat i na pohledné kandidátky. Prohlásila, že kalendář dokáže na voliče zapůsobit více než 10 článků. Jako Paroubkovo vzlykání na "zlá pravicová média" proto působí stesky Kristýny Kočí.
Na svém blogu si stěžovala, jak média o blondýnách z VV šíří stereotypy, že jediné, co umí, je svléknout se pro billboard či kalendář. Za prvé, pokud zmíněná blondýna píše slovo dinosaurus s tvrdým "y" po d, tak stereotypy o "blbých blondýnách" jenom posiluje.
Pokud se kandidátky z VV rozhodly vyfotit se na billboardu v plavkách a nechají se zvěčnit odvážnými snímky na kalendáři, tak si určitě získají některé méně přemýšlivé voliče z mužské části populace. Kateřina Klasnová, Kristýna Kočí, Karolína Peake a Lenka Andrýsová už ale nemohou počítat s tím, že se na ně bude pohlížet jako na inteligentní, elegantní a vzdělané mladé dámy, ale jako na sexuální objekty. Nemohou si proto stěžovat na nejapné komentáře šéfredaktora Reflexu Pavla Šafra, který o těchto mladých dámách prohlásil, že nejsou ani úplně oblečené ani úplně nahaté, což je škoda.
Na populismus a líbivá hesla budou alespoň část lidí slyšet vždy. I sličné kandidátky dovedou přilákat voliče, vždyť nezanedbatelná část voličů se při rozhodování, komu dát hlas, neřídí programem či ideologickým směřováním strany, ale zevnějškem kandidátů. Vzhled dokáže zaujmout více než "sexy mozek." VV pak ale nemohou po paroubkovsku brečet nad tím, jak jsou proti nim média zaujatá. Stejně tak nemohou být ony mladé dámy překvapeny, budou-li zavaleny množstvím dvojsmyslných narážek na svoji adresu.

Konec evropského snu?

7. července 2010 v 11:17 | Dandy |  Politika

EU Flag 2
Evropská unie dnes prochází nelehkým obdobím. Nachází se možná v největší krizi od počátku evropské integrace těsně po druhé světové válce. Krize EU se projevuje zejména ve třech oblastech: hospodářství, efektivity rozhodování a otázce své identity.
Nejprve k ekonomice: Evropská integrace měla nejprve za cíl vybudovat co nejotevřenější trh se strategickými surovinami uhlím a ocelí mezi členskými státy a přispět k urychlení obnovy válkou zničených států. Důležitým momentem v počátcích evropské integrace bylo usmíření a pozdější úzká spolupráce dvou dřívějších rivalů Německa a Francie.
Vyvrcholením ekonomické integrace se mělo stát zavedení společné měny - Eura. Jejím účelem mělo být i posílení ekonomické a měnové stability členských zemí EU. Problémy ale nastaly už na začátku. Ne všechny země byly ochotny zřeknout se své vlastní měny. Velká Británie si společně s Dánskem a Švédskem dodnes platí librami, respektive korunami. Ani nově přistoupivší členské země, které se k přijetí společné měny zavázaly v přístupové smlouvě, zatím ve své většině se vstupem do eurozóny příliš nespěchají. A to nemluvím o tom, že při přechodu na Euro nesplňovala řada zemí (např. Itálie) maastrichtská kritéria nutná pro přijetí Eura.
Zatěžkávací zkouškou pro Euro je nynější hospodářská krize. Euro z ní vychází s těžce pošramocenou pověstí. Společná měna zažívá strmý pokles popularity a v nejsilnější evropské ekonomice a jednom z motorů evropské integrace - Německu si dokonce 51 % lidí přeje návrat marky. Euro nesplnilo ani očekávání posílení měnové stability. Když začala krize plně doléhat na Řecko, objevily se dokonce spekulace o jeho vyloučení z eurozóny. Úvahy o rozdělení eurozóny na dvě části: Na vyspělejší země a na ekonomicky slabší svědčí o naprostém selhání celého projektu.
Evropské společenství uhlí a oceli, což byla předchůdkyně dnešní EU, mělo šest členských států. EU čítá už 27 členských států. S růstem počtu členů jakékoli organizace sdružující nezávislé státy klesá efektivita jejích rozhodnutí. Nejinak je tomu i v případě EU. Záměrně jsem neužil pojem mezinárodní organizace, protože EU představuje případ sui generis. Vykazuje atributy jak mezinárodní organizace, tak státu.

Řada rozhodnutí vzešlých z evropských institucí vyžaduje konsensus, který často činí daná rozhodnutí bezzubými. Problém by ale mohl nastat i v případě, kdyby nebyl vyžadován jednomyslný souhlas či alespoň kvalifikovaná většina, protože některé státy by se danými rozhodnutími mohly cítit poškozeny.
Třetím zmíněným problémem, provázející EU po celou dobu existence, je otázka identity. Indikátorem odcizenosti Evropanů a EU je neustále klesající účast při volbách do Evropského parlamentu. Zatímco v roce 1979 dosahovala při prvních přímých volbách 63 %, dnes je to hluboko pod 50 %.
EU se pravděpodobně nikdy nezbaví pověsti byrokratického kolosu s tisíci zaměstnanci, schopného vyprodukovat jako na běžícím páse stovky a stovky rozhodnutí nemajících daleko k absurditě.
Evropská unie nyní zahrnuje 27 států s rozdílnými a často protichůdnými hospodářskými a zahraničněpolitickými zájmy. Shodu v oblastech jako je zahraniční politika, najdou všechny země jen těžko. Schvalována jsou taková nařízení či směrnice, které se týkají věcí, o níž může být rozhodováno na nižší úrovni, čímž porušují princip subsidiarity a působí navíc směšně. Příkladem budiž zákaz prodeje klasických žárovek.
Lidé se zatím více identifikují se svými národními státy než s EU, kterou vnímají spíše jako něco abstraktního. EU je konglomerátem 27 států a společné znaky se hledají jen velmi těžko, což znemožňuje definovat, co pojem evropská identita znamená.
Společným rysem všech států by mohlo být křesťanské dědictví. Vždyť otcové evropské integrace byli vesměs křesťanskodemokratičtí politici. Nicméně dnes by zejména zásluhou levicových politiků
jakékoliv zmínky o křesťanství patrně neprošly. I při tvorbě dnes již neplatné Evropské ústavy snaha začlenit do textu křesťanské kořeny Evropy tvrdě narazila.
S budoucností evropské integrace to vypadá opravdu bledě. Letos v únoru prohlásil bývalý eurokomisař Günther Verheugen v rozhovoru pro elektronickou verzi týdeníku Spiegel, že už nikdo nevěří na Spojené státy evropské. Ne, není to výrok žádného euroskeptika blízkého svými postoji Václavu Klasuovi, ale politika z řad sociálních demokratů, kteří vždy prohlubování evropské integrace vehementně podporovali.
I lidé, co se o politiku nezajímají, obvykle dokážou vyjmenovat nejvyšší představitele své země jako předsedu vlády, prezidenta nebo monarchu s příslušným titulem. Kolik Evropanů ale ví, že "jejich" prezidentem je Herman van Rompuy? I dnes, kdy většina lidí v Evropě pohlíží i díky zkušenosti s dvěma světovými válkami na patriotismus s patřičnou nedůvěrou, se i na starém kontinentu ještě najdou lidé ochotní položit život za svoji zemi. Za EU by patrně nikdo nebyl schopný obětovat ani svůj měsíční plat a představa, že by někdo byl ochotný položit život za EU, působí celkem komicky.
Kdosi už dávno prohlásil, že EU jsou Spojené státy naruby. V USA se oblasti jako zahraničí či obrana spravují na federální úrovni, kdežto ekonomika, zdravotnictví a služby na úrovni států. Tento model funguje prakticky bez problémů už více než 200 let. Princip EU je nastaven přesně naopak. EU existuje teprve 18 let a výsledek se zdá být více než rozpačitý.
Na závěr se vraťme zase k ekonomice. Americký finančník George Soros před nedávnem prorokoval, že do Evropy se vrátí recese, euro přestane existovat a rozpadne se i celá Evropská unie. Spojené státy evropské nejspíše opravdu nikdy nevzniknou. EU může pomoci snížení jejich ambicí. Celek, který je z 2 milionů vojáků schopný poslat jen 60 tisíc, nemůže hrát roli světové velmoci. K uplatňování tolik vychvalované soft power je nezbytně nutná i hard power zahrnující vojenskou a ekonomickou sílu.