Free Tibet! Lidská práva jako kýč

21. ledna 2010 v 15:47 | Dandy |  Politika
Při zmínce o porušování lidských práv se asi většině lidí patřících hlavně k mladší generaci vybaví Tibet. Na Západě vyvolává přirozené sympatie země, kterou většina lidí zná z kýčovitých obrázků himalájských klášterů a v nich meditujících buddhistických mnichů. Východní filozofie bývají vnímány v pozitivním světle, protože mnozí je považují za alternativu k "vyprázdněnému materialismu" Západu.

Výrobky námětem tibetské vlajky se staly dobře prodávaným obchodním artiklem. Docela bych se divil tomu, kdyby alespoň některé z nich nebyly vyrobeny paradoxně v utlačovatelské Číně.
Pravidelné věšení tibetských vlajek na výročí tibetského povstání z roku 1956 je už několik let dlouhou tradicí na mnoha radnicích i v českých městech. Bez odezvy světové veřejnosti nezůstalo ani potlačení předloňských tibetských protestů. Stalo se katalyzátorem pro vyvolání celosvětových protestů, které připravily několik měsíců před olympiádou v Pekingu čínské vládní garnituře nemálo horkých chvil.
Pronásledovaní z řad etnických Číňanům a jiných národností obývajících "říši středu" mohou zkrátka Tibeťanům jen tiše závidět, že se jim věnuje taková mediální pozornost. Mimochodem, na Tibeťany se také podobně jako další nečínská etnika v zemi nevztahuje politika jednoho dítěte. Čínská vláda to ale rozhodně nedělá z altruismu vůči menšinám, ale spíše proto, že představují tak malý zlomek populace, že na růst počtu obyvatel to prakticky nemá žádný vliv.
Čínští disidenti ale bývají sdělovacími prostředky opomíjeni. Pro média nejsou dostatečně zajímaví. Dnešního průměrného diváka mnohem spíše zaujme pohádka o "hodných" Tibeťanech, utlačovaných "zlými" Číňany, kteří chtějí zničit jejich kulturu. Tím samozřejmě nechci utrpení lidí v Tibetu zlehčovat. Nicméně takový obraz reality je do značné míry zkreslený a realitě se podobá pouze vzdáleně.
Pronásledovaní čínští disidenti jsou na tom ale mnohem hůře než Tibeťané. Prvním důvodem je jejich malá přitažlivost pro média a dalším je i absence světově uznávané autority jako je Dalajlama. O Vánocích byl k trestu 15 let vězení odsouzen disident Liou Siao-Po. Byl jedním z autorů dokumentu Charta 08, inspirovaného naší Chartou 77. Před budovou soudu se během procesu sešla pouze hrstka protestujících.
Stejného a možná ještě většího nezájmu se dočkala i již zmíněná Charta 08. Zveřejněna byla na den lidských práv 10. prosince 2008. Větší mediální ohlas by patrně nevyvolala, ani kdyby se tak stalo o několik měsíců dříve před olympiádou v Pekingu. Většina lidí bude žít v bláhové mediální iluzi, že jediní či nejvíce trpící obyvatelé Číny žijí v Tibetu.
V Číně ale žije vedle Tibeťanů další pronásledovaná skupina, tvořící pouze nepatrnou část z více než 1 miliardy obyvatel Číny. Obývá ale celou její severozápadní část. Řeč je o Ujgurech. Těžko si mohou získat takové sympatie jako Tibeťané či alespoň čínští disidenti. Někteří z nich totiž inklinují k radikálnímu islamismu a několik z nich dokonce skončilo na americké věznici v Guantanámu. To posloužilo Číňanům ospravedlnění represí vůči Ujgurům, přestože většina z nich nemá s terorismem absolutně nic společného.
Stejným případem flagrantního porušování lidských práv je Čečensko. Rusové zde během tažení proti povstalcům nebrali a ani dodnes neberou pražádné ohledy na civilisty. Po 11. září mohli argumentovat stejně jako Čína v případě Ujgurů. Čečeni také bohužel často užívali při obraně svých zájmů teroristické metody. Útok na školu v Beslanu před 6 roky výrazně zhoršil Čečenům reputaci a obratně ho využila i ruská propaganda.
Mezi bojovníky proti diktátorům a totalitní zvůli budou vždy převažovat ti přehlížení. Na světě žije dnes jedna třetina lidí. Nejodpornější z nich jsou bezesporu relikty z dob studené války KLDR a Kuba. Zejména první zmíněná země je neprávem opomíjena. Stejně přehlížené jsou i pronásledované náboženské menšiny v převážně muslimských zemích.
I u nás byly v době totality uvnitř disentu prominenti a pěšáci. Pronásledování lidí jako Václav Havel bylo na Západě odsuzováno, a proto si k nim komunistická garnitura nemohla dovolit tolik co k těm méně známým. Privilegovaní disidenti se navíc těšili vydatné podpoře ze zahraničí a žili si nezřídka nad poměry. To rozhodně neplatilo o Petru Cibulkovi či Pavlu Wonkovi. Druhý z nich dokonce zemřel na následky policejního mučení. A to už dávno nebyla padesátá léta, ale rok 1988, kdy perestrojka už byla v plném proudu, a do revoluce zbýval pouhý rok! Sympatie nezískají v drtivé většině případů nejvíce trpícá, nýbrž takoví, co dokáží nejlépe zaujmout. Bohužel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama