Prosinec 2009

Antikrist zemřel o Vánocích

29. prosince 2009 v 14:46 | Dandy |  Historie
25. prosinec je podle tradice považovaný za den narození Ježíše Krista. Snad i kvůli tomu, že se jedná o nejvýznamnější den vánočních svátků, bývají přehlíženy dvě události, které se udály ve stejný den. V obou případech se jedná o úmrtí, takže by se nejlépe slušelo říct bohudík.
Prvním z těchto dvou odchodů na Onen svět je úmrtí spisovatele Karla Čapka. Byl jednou z nejvýznamnějších postav meziválečného Československa a je proto více než symbolické, že příčinou jeho skonu byl žal nad událostmi z podzimu roku 1938, vedoucí k rozbití první republiky a postupné ztrátě její demokracie. Jeho úmrtí jako by ve společnosti ještě posilovalo atmosféru rezignovanosti, apatie a naprosté beznaděje. Úmrtí tohoto velkého literáta bylo pro demokraticky smýšlející obyvatele Československa bolestnou tečkou za všemi nešťastnými okamžiky onoho nešťastného roku, kdy nás zradili nejbližší spojenci. A většina navíc ještě netušila, že nejhorší okamžiky je čekají v příštích šesti letech.
Dvě dekády uplynuly od druhého významného úmrtí, o němž chci psát v tomhle článku. Zcela opačné pocity vyvolala zejména u mnohých Rumunů zpráva o popravě nenáviděného diktátora Nicolae Ceausesca. Nemůžeme se tomu divit. Jeho režim vynikal i v rámci sovětského bloku krutostí svých represí. Rumuni už měli dost megalomanských plánů "karpatského génia," jak se Ceausescu sám nazýval.
Během roku 1989 se komunistické režimy v Evropě postupně hroutily prakticky nenásilnou cestou jako domečky z karet. Svržení nakonec nemohl uniknout ani Ceausescovi. "Vánoční revoluce," která smetla jeho režim, však měla na hony daleko k čítankovému příkladu sametového svržení totalitní moci, jaké jsme zažili u nás. Vyžádala si více než jedenáct stovek lidských životů. Ještě hůře než jako pěst na oko působí srovnání drastických záběrů kulkami popravčí čety posypaných těl manželů Ceausescových bezvládně ležících na betonové podlaze s romanticky vyhlížejícími jesličkami s Josefem, Marií a vesele se usmívající m Jezulátkem.
Poselstvím rumunských Vánoc roku 1989 jako by nebyla slova anděla Páně zaznamenaná v Lukášově evangeliu "Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově,"ale výrok "Jak báječný den, antikrist zemřel o Vánocích!," jehož autorem je komentátor rumunského rozhlasu, který tak před 20 lety světu nadšeně oznamoval, že Ceausescu byl popraven. Zní to možná krutě, ale doba už byla zkrátka taková.

Nepokradeš (pokud nejsi v nouzi)

25. prosince 2009 v 11:55 | Dandy |  Společnost
Křesťanství možná čeká jeden z největších věroučných sporů od dob reformace. Vzájemné tenze mohou dokonce přerůst křesťanské řady a proniknout i do synagog. Zdrojem neshod se totiž stal jeden z pilířů věrouky společný oběma náboženstvím - samotného Desatera.
Necelých 300 let od Božího zjevení Mojžíšovi na Sinaji až dosud znělo osmé přikázání více než jasně a rezolutně. Vyjadřovalo ho jediné slovo "nepokradeš," které nepotřebovalo žádné další vysvětlování.
Revoluci ve výkladu této části Desatera způsobil před několika dny britský anglikánský kněz Tim Jones. Ve jednom ze svých kázání svým ovečkám řekl, že krádež v případě nouze není hřích. Krást by se ale mělo ve větších obchodech, a ne v malých rodinných obchodech, jak dodal jedním dechem. Velké obchodní řetězce totiž ponesou případné ztráty mnohem snáze.
Výroky reverenda se silně nekonformními názory nepotěšily místní policii v hrabství North Yorkshire. Nadšení nevzbudil ani mezi mnohdy jinak liberálními představiteli anglikánské církve. Alespoň prozatím.
Možná, že celá kauza s Timem Jonesem byla pouhou bouří ve sklenici vody a ztratí se v záplavě mnoha dalších informací. Ale co když Jonesovy myšlenky najdou ohlas mezi lidmi napříč křesťanskými denominacemi?
Pak bude opravdu zajímavé sledovat, jak se s novým výkladem osmého přikázání vypořádají vyučující v nedělních školách či na hodinách náboženství. Přál bych jim v tomto nelehkém úkolu hodně úspěchů. Zvláště jak pochopí malé a nechápající děti, že krást se sice nemá, ale drobné krádeže v případě nouze nejsou porušením osmého přikázání. Pokud nebude vždy po skončení pravidelně náboženské výuky docházet v nejbližších nákupních centrech docházet ke drastickému nárůstu drobné kriminality, budou si moc nebozí učitelé oddechnout, že jejich svěřenci pochopili danou látku správně.

Svoboda a její nepřátelé

9. prosince 2009 v 19:26 | Dandy |  Společnost

Svoboda jednotlivce patří k hlavním pilířům každé liberálně demokratické společnosti. Odvěkou otázkou všech politických teoretiků, filozofů a politologů je jak velkou míru svobody a tím i odpovědnosti dát lidem. Západní společnosti se stávají čím dál tím méně jednolitými, a to jak z hlediska národnostního, tak náboženského či kulturního a zákony nedokáží dát všem takovou míru svobody, kterou by ke svému životu potřebovaly. Pestrost společnosti má za následek, že některé zákony mohou být svoji kontroverzností proti přesvědčení určité části populace.
Do jaké míry by ale stát měl občanům udělovat výjimky a respektovat svobodu svědomí? Roli by zde měla hrát otázka, zda při tom nedochází k ohrožení lidského života či daný postoj není způsobený nenávistí.
Je tedy možné či spíše dokonce potřebné, aby byli lékaři zproštěni provádět potraty, pokud je to v rozporu s jejich přesvědčením. Nezáleží na tom, zda dotyčného k tomu vedou náboženské či etické důvody. Pole působnosti KDU v oblasti pro-life agendy by mělo ležet právě zde. Pokud má ve svém volebním programu prosazení nové právní úpravy ve zdravotnictví pro případ svědomí, je to krok správným směrem, který ji může zejména mezi křesťansky orientovanými voliči přinést řadu cenných politických bodů.
Žádný stát by také neměl nutit občany k vojenské službě, pokud se nenachází v přímém vojenském ohrožení jiným státem. Stát, který tuto praxi uplatňuje, by měl skončit stejně jako Sovětský svaz a jeho východní blok, který týral miliony mladíků mnohaměsíční buzerací a šikanou, aby poskytovali bezpečí těm nejhorším komunistickým zlořádům.
Svobodou svědomí se ale nemůže ohánět londýnský muslimský policista Alexander Basha, který z tohoto důvodu odmítal hlídat ambasádu Izraele. Pokud někdo vstoupí do ozbrojených složek, měl by plnit rozkazy, ať se mu líbí nebo ne. A druhým důvodem jsou bezpochyby nenávistný postoj k Izraeli způsobený zaslepeností radikálním islamismem. Obecně mezi muslimy nenajdeme mnoho takových, kteří by uznávali byť jen právo Izraele na existenci.
Liberálně demokratické společnosti dnes zažívají krizi, která je způsobena různými faktory. Mezi mnohými například snižující se politická participace a vůbec ztráta zájmu o věci veřejné.V tomto článku bych se chtěl zaměřit ale na dva, týkající se svobody projevu a jednotlivce.
První z nich je tak zvaná politická korektnost Pokus z dílny levicových ideologů o nastolení větší tolerance odstraněním sebemenších projevů nenávisti vůči menšinovým skupinám a odlišným kulturám. Snaha se zjevně minula účinkem a dosaženo bylo pravého opaku.
Druhý z nich je myšlenka multikulturní společnosti - představa o ideální společnosti, kde spolu budou lidé odlišných kultur vedle sebe žít v pokoji a vzájemné toleranci. Samozřejmě existuje mnoho států obývaných různými skupinami na základě etnického či náboženského klíče. Multikulturní společnost ale naráží na své limity, pokud se v ní vyskytují lidé patřící ke skupinám uvedeným níže.
Svobodnou společnost ohrožují lidé, jejichž zvyky jsou neslučitelné se svobodnou společností. Pokud nepočítám příslušníky sekt, jako jsou například Svědkové Jehovovi, tak se jedná hlavně o přistěhovalce z muslimských zemí. Zvyklosti však nemusí vycházet z koránu, potažmo islámu, ale mohou být součástí jejich rodové tradice. Mezi ně patří vraždy ze cti, ženská obřízka či nucené sňatky. Tyto zvyky, snižující lidskou důstojnost ale bývají v západních zemích perverzním způsobem tolerovány.
Nečinné přihlížení k tomuto zjevnému porušování lidských práv je selháním každé demokratické země. Zvláště pokud v nich imigranti hledali útočiště před nelidským zacházením ve své vlastní domovině.
Tolerantní společnost nemůže fungovat ani když se v ní vyskytují lidé zaslepení nenávistí. Bohužel i zde se nezřídka jedná o lidi muslimské ho původu. Proč musí mít židovské školky v Belgii zamřížovaná okna? Proč se židé ve Francii mnohdy bojí ukázat se na veřejnosti s jarmulkou? Proč je v některých evropských zemích problém učit muslimské děti o holocaustu? Proč se homosexuální učitelé v Nizozemsku musí strachovat o svůj život? Odpověď na všechny otázky je stejná. Větší či menší roli zde hraje nenávist hlásaná fanatickým islámem respektive radikálními imámy coby jeho hlásnými troubami.
Každý, kdo chce upozornit na tyto projevy nenávisti k ostatním, je hystericky nálepkován jako krajní pravičák, xenofob,rasista či šiřitel netolerance. Patří k nim beze sporu i Geert Wilders, o němž jsem psal v předchozím článku. Přestože jeho názory jsou poměrně radikální a pokud by muslimové odpovídali na jeho výroky věcnými argumenty, tak by bylo možné označit Wilderse jedním z výše uvedených nelichotivých označení. Nic ale nemůže tolik dokázat alespoň částečnou pravdivost jeho slov jako reakce fanatických muslimů, kteří mu vyhrožují smrtí.
Evropa se ale nedokáže těmto projevům agresivity a fanatismu účinně bránit a raději nečinně přihlíží řádění běsů. Smutným důkazem je nepovolení vystoupení zmíněného politika na půdě britského parlamentu ve Sněmovně lordů. Nejprve vyhrožoval jistý lord Ahmed, že přivede 10 000 muslimů. Většina lordů ale nátlak odmítla a požádala o dodatečnou policejní ochranu. Wildersovu návštěvu ale zhatila britská vláda, která ho prohlásila za narušitele harmonie a veřejného pořádku ve Velké Británii. Jakkoli se mohou názory Gerta Wilderse zdát extrémní, měli mu umožnit prezentovat své názory. Už proto, aby se dalo všem islámským radikálům jasně na srozuměnou, že z nich lidé nemají strach a nezaleknou vyhrožování těch, kteří svobodu nenávidí.



Rudé skvrny na EU

2. prosince 2009 v 21:24 | Dandy |  Politika
Navzdory znatelnému oslabení levice v lavicích Evropského parlamentu stále není v něm ani jiných institucích EU o levicové politiky s pochybnou minulostí nouze. Stálicí na evropském politickém nebi je veterán z dob pařížské studentské revolty v roce 1968 Daniel Cohn-Bendit. Ten už dávno nehází dlažební kostky po policistech, užívá spokojeného stáří a atmosféru v EP oživuje svými občasnými provokacemi.
Svoji trochou do mlýna přispěla i "naše" KSČM, která přispěla hned čtyřmi kusy do spolku lidí z politické periferie.
Radikální levice získala dokonce druhý nejdůležitější post v EU. Hádali špatně všichni ti, kdo tipovali politického oportunistu a absolventa sovětské diplomatické školy MGIMO Štěpána Fulleho. Vysokou komisařkou pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU se stala dosud málo známá Catherine Ashtonová. V době studené války se aktivně angažovala v hnutí Campaign for Nuclear Disarmament, které požadovalo jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie a její vystoupení z NATO. Netřeba dodávat, že k obrovské radosti Brežněvovy garnitury.
Když mohou sedět na evropských postech lidé s takovou politickou minulostí, mohli by podle této logiky brzo sedět i její krajané z xenofobní a antisemitské Britské národní strany. Tragédií dnešní EU je její nevypořádání se s levicovým extremismem. Zatímco EPP-ED by nikdy nenapadlo spolupracovat extremisty jakými je již zmíněná BNP či lidmi formátu české nacionalisty s ryze česky znějícím příjmením Petry Edelmannové. Řada je nyní na umírněně levicových poslancích, aby důrazně odsoudili jakékoli projevy extrémních názorů ve svých řadách jako stejně společensky nebezpečné jako ty na opačném okraji politického spektra. Komunismus je ideologie o nic méně zhoubná než nacismus či fašismus.
V případě naší ČSSD budeme na něco takového čekat ještě hodně dlouho, dočkáme-li se vůbec. Jiří Paroubek už netrpělivě vyhlíží chvíli, kdy bude moci schvalovat zákony se svými soudruhy z rudé planety.