Září 2009

....a agresivní dutohlavci

28. září 2009 v 14:08 | Dandy |  Společnost
V minulém článku jsem psal o naivitě pacifismu, k němuž se mnozí přiklonili ze strachu z ničivého válečného konfliktu. Většina Evropy naštěstí už několik dekád žádnou válku ani strádání nezažila a žádný konflikt nám zatím bezprostředně nehrozí. Snad právě proto, že zejména mladší generace u nás válku nepoznala, zažívá nyní západní společnost jev opačný - růst agresivity mezi lidmi.
Pouze špičkou ledovce jsou útoky studentů na školách, kdy šílený útočník vtrhne do budovy a
vezme život několika lidem, včetně sebe. Naposledy otřásl takový útok letos v březnu německým Winnendenem. Osmnáctiletý Tim Kretschmer zde postřílel 16 lidí a na závěr obrátil zbraň proti sobě.
Najde se navíc bohužel mnoho takových, pro něž je jejich násilné chování vůči druhým zdrojem exhibicionismu. Na serveru Youtube kolují tisíce videí ukazující šikanu spolužáků a zesměšňování učitelů. Proč to také zatajovat, vždyť za něj hrozí jen ředitelská důtka nebo maximálně dvojka z chování. Pokud nějaký trest opravdu dostanou, vnímají je jejich vrstevníci jako "hrdiny třídy."
O růstu agresivity a vulgarity ve společnosti svědčí i obsah pořadů vysílaných zejména v komerčních televizích. Zálibu značné části lidí ve vulgaritě a urážlivém chování vůči druhým odkryly v celé nahotě reality show Big Brother a Vyvolení. Takové pořady by rozhodně nemohly najít místo v hlavním vysílacím čase televizních kanálů žijících z příjmů z reklam, kdyby nemohly oslovit průměrného diváka.
Některým zvláště pubertálním i adolescentním jedincům je zřejmě velmi líto, že nemusí narozdíl od svých tatínků či dědečků podstoupit martyrium dvouleté základní vojenské služby. Svůj volný čas tráví hraním bojových her jako paintball nebo airsoft. V terénu se pohybují v uniformách, co jsou na první pohled k nerozeznání od těch opravdových vojenských Pokud svoje zbraně nezneužívají k ubližování nehráčům, jako to před vykonáním svého nejhrůznějšího činu dělal zmíněný Tim Kretschmer, nikomu to vadit nemůže. Proti gustu žádný dišputát, jak se říká.
Docela by mě ale zajímalo, zda by dorůstající hochy paintball či airsoft bavil i po absolvování dvou let komunistické vojny. Šikana od "starých mazáků, neustálé buzerace nesmyslnými požadavky důstojníků, mytí podlahy kartáčkem na zuby a škrabání brambor ve dvě v noci by většině z nich zálibu v hraní na válku spolehlivě vymlátily z hlavy. Ba co více, stali by se z některých možná pacifisté ne nepodobni těm, o nichž jsem psal minule. Při smýšlení některých z nich bych se tomu vůbec nedivil.

Naivní pacifisté....

26. září 2009 v 12:14 | Dandy |  Politika
2O. století bylo svědkem 2 ničivých světových válek, které si dohromady vyžádaly 6O milionů životů. Ani po té druhé a ničivější z nich nemohla být řeč o míru. Druhou světovou válku plynule následovala válka studená a s ní neodmyslitelně spjaté jaderné zbrojení.
Lidé měli po zkušenosti z let 1939 až 1945 obavy z vypuknutí dalšího a mnohem ničivějšího konfliktu, který by mohl znamenat zkázu pro celé lidstvo.

Příklon některých lidí k bezbřehému pacifismu by se mohl zdát jako přirozená reakce na reálnou hrozbu zničení lidstva. Během studené války se stala na Západě fenoménem hnutí požadující mír a odzbrojení. Myšlení přívrženců těchto hnutí však bylo naivní až prostoduché. Ne nadarmo byli takoví lidé nazýváni pro ně nelichotivým, ale o to přiléhavějším označením "užiteční idioti."
Usilovalo sice o mír, nicméně tím, ať už úmyslně či nikoli napomáhalo totalitnímu Sovětskému svazu. Zatímco na Západě mohli tito "bojovníci za mír" beztrestně projevovat své názory na zbrojení západních států, v sovětském bloku by čekalo lidi, veřejně projevující nesouhlas s válkychtivostí Sovětského svazu a jeho satelitů, několik let vězení a šikanování ze strany tajné policie příslušného státu.
V 60. letech 20. století bylo zejména ve Spojených státech aktivní hnutí proti válce ve Vietnamu. Naivitu hippies, kteří se stali symbolem odporu k militarismu a vyprázdněnosti
konzumní západní společnosti, lze ještě omluvit jejich mladým věkem.
Zcela nepochopitelný je ale až perverzní rozměr odporu k vietnamské válce u herečky Jane Fondové. Tato hollywoodská celebrita neváhala dát najevo svůj názor takovým způsobem, že se vyfotila s těmi nejodpornějšími severovietnamskými komunistickými zabijáky.
O 40 let později nemohla zapřít svůj "pacifismus" odmítáním války v Iráku. Budiž ji připočteno k dobru, že tentokrát se alespoň nenechala zvěčnit na společné fotce se Saddámem Husajnem ani iráckými vojáky. Nevím o tom, že by ji někdy napadlo postavit se na odpor třeba proti napadení Gruzie Ruskem.
"Mírové" hnutí vehementně hájilo vědomě či nevědomě zájmy SSSR i v 80.letech. Aktivní bylo v protestech proti politice hvězdných válek amerického prezidenta Ronalda Reagana. Záběry z počátku 8O. let ukazující protesty proti umísťování amerických pershingů na území tehdejšího Západního Německa evokuje pocit analogie s protiradarovými svazáky z hnutí Ne základnám v čele s Janem Tamášem. Ti se zase spolu s pány Paroubkem, Zaorálkem a dalšími "soft" a "hard" komunisty stali advokáty zájmů nástupnického Ruska a Íránu.
Bez odezvy pacifistů nemohla zůstat ani již zmíněná válka v Iráku. Největší odpor vyvolala podobně jako každá válka vedená USA u lidí z obou okrajů politického spektra, tj. anarchistů, komunistů, zelených i pestrý vějíř krajně pravicových uskupení. Pozadu nezůstala v mnoha zemích i levice umírněná.
Při jedné demonstraci se mezi mnohými transparenty vyjímal nápis "Bůh řekl nezabiješ." Pravděpodobně věřící lidé se nevědomky bohužel stali užitečnými idioty Saddáma Husajna. Samozřejmě, že jakékoli zabíjení je špatné a každá válka, byť sebespravedlivější, přináší nevinné oběti. Pokud bylo šesté přikázání Desatera jejich hlavním důvodem proti válce, tak by museli stejně důsledně odsuzovat masakry civilistů v Halabdže, Al-Dudžailu, jakož i napadení Kuvajtu v roce 1990. Ani v jednom ze tří případů nevím o žádných podobných demonstracích podobným těm z doby před zahájením druhé války v Zálivu.
Jakkoli mohou být úmysly pacifistů ušlechtilé, nechtěně tím nahrávají do karet těm největším "lotrům" světa. Na takové lidem, co týrají lidi ve svých diktátorských režimech, ohrožují bezpečnost světa a vydírají demokratické státy, neplatí nic jiného než síla.


Vrhač bot na Bushe: Loser, a ne hrdina

18. září 2009 v 14:09 | Dandy |  Politika

Vrhač bot na bývalého amerického prezidenta George Bushe je po 9 měsících na svobodě. Z vězení se málem nedostal, protože ji obklíčily davy jeho příznivců. Svým činem se stal
mezi muslimy ikonou. Před celým světem vyjádřil svůj odpor k nenáviděným Američanům.
Lidi zapomínají a výjimkou nejsou ani Iráčané. Většina z nich se chová takovým způsobem, jako by se chtěli vrátit do časů Saddámovy diktatury. Bezpečnostní situace sice není ideální, ale mnohé se změnilo k lepšímu.
"Vrhač bot" Muntadar al-Zajdí byl za svůj čin původně odsouzen na 3 roky do vězení. Stejný trest by u nás v Česku obdržel dotyčný, který by podobným způsobem atakoval Baracka Obamu při jeho letošní dubnové návštěvě v Praze. Relativně mírný trest svědčí o tom, že nové irácké zřízení vytvořené s pomocí všemi tolik nenáviděných Američanů nesnese srovnání s hrůzovládou Saddáma Husajna.
Za mírný trest může "hrdina" Muntadar al-Zajdí děkovat paradoxně
terči svého útoku - Georgi Bushovi. Kdyby se o podobný odvážil na Saddámovi Husajnovi, neskončil by jinde než na popravišti. Bylo by naivní si myslet, že zrůda Saddámova formátu by takového člověka nechala umřít bez bolestí.
Pokud by už George Bush neměl vyniknout v ničem jiném, nelze mu upřít postřeh. Málo bývá zmiňováno, že před oběma botami uhnul. Naopak Muntadar al-Zajdí předvedl svoji neschopnost strefit se.
Kdyby byl Muntadar al-Zajdí popraven za vržení bot na krutovládce Saddáma Husajna,
zasloužil by si za svůj čin uznání. Dělat hrdinu z člověka, co vyfasoval pouhé tři roky za útok na hlavu demokratického státu a navíc byl po několika měsících propuštěn, je ale směšné až absurdní. Muntadar al Zajdí totiž není žádný hrdina, ale obyčejný loser.

Česká fraška vs. tragédie spojených národů

16. září 2009 v 18:56 | Dandy |  Politika
Celé to začalo pádem vlády v březnu letošního roku, který vyvolal bývalý náměstek podniku Restaurace a jídelny, jistý Jiří Paroubek. Kdyby byl pád vlády nenastal uprostřed českého předsednictví v EU, znamenalo by to "pouze" vládni krizi. Jenomže svržením vlády uprostřed našeho předsednictví si Česko uřízlo pořádnou ostudu před celou Evropou a mnohé země nás přestaly brát vážně.
Vládní krizi měly ukončit předčasné volby plánované na dny 9.-10. října. Málokdo tušil, že tomu všemu učiní přítrž rozhodnutí Ústavního soudu, na základě stížnosti jednoho dosluhujícího poslance, jehož by už žádná strana zařazením na svoji kandidátku nepoctila.
Pro české zákonodárce neuvěřitelnou rychlostí byl schválen ústavní zákon umožňující předčasné rozpuštění Sněmovny neodporující ústavě. Stejný člověk, co vládní krizi vyvolal má zřejmě zájem na jejím dalším trvání a kvůli němu potrvá nynější provizorium patrně až do června příštího roku, ne-li ještě déle. Každý si určitě pamatuje povolební situaci před třemi roky. Absurdistán, Kocourkov nebo scéna jak vystřižená z absurdního dramatu, řekl by jeden. A měl by jistě pravdu.
Existuje ale jedna mezinárodní instituce, pro níž jsou označení absurdistán nebo Kocourkov ještě příliš eufemistická. Je jí pro některé možná překvapivě mnohými tolik oslavovaná a velebená Organizace spojených národů.
OSN právem náleží prvenství v politickém absurdním dramatu v oblasti lidských práv. Medvědí službu obraně lidských práv ve světě zde již několik let činí Rada pro lidská práva OSN. Vystřídaly se v ní takové vzorové demokratické země jako Ázerbájdžán , Kuba, Lybie či Saúdská Arábie, které také daly náležitě najevo, jak si "ochranu" lidských práv představují.
Velké Británii bylo doporučeno referendum o vytvoření psané ústavy, nejlépe republikánské. Kritiky nezůstalo ušetřeno ani Česko: Od Ruska, Kuby a Alžírska jsme to schytali za diskriminaci Romů. A "ostrov svobody" nás také vyzval k tvrdšímu potírání neonacismu. Nikdo se proto nemůže divit, že při řešení lidských práv v Dárfúru či Tibetu si Rada počínala více než laxně.

Česká republika zasedala v tomto orgánu v prvním roce jeho činnosti tj. letech 2006 až 2007. Svoji čest jsme si tehdy naštěstí zachránili tím, že jsme do této instituce, která je výsměchem všem demokratickým zemím dodržujícím lidská práva,
jsme raději už nekandidovali.
Jinak než fraškou nemohla také skončit letošní konference proti rasismu, xenofobii a netoleranci. Některé země jako USA, Kanada, Izrael či Austrálie konferenci bojkotovaly a dobře věděly proč. Když Mahmúd Ahmadinedžád ztělesňující všechny tři body konference začal v den holocaustu pronesl své antisemitské výroky o rasistickém Izraeli a popírání holocaustu, opustily delegace všech zbývajících demokratických zemí v čele s Českem sál.

Organizace spojených národů zjevně nechce vynikat svoji tragikomičností pouze v oblasti lidských práv. Předsedou komise pro udržitelný rozvoj se stal Francis Nhema ze Zimbabwe. Tento politik blízký diktátoru Robertu Mugabemu byl jedním z těch, co se zmocnili farem zabavených bělochům. Získaná farma byla spolu s mnoha dalšími úplně zpustošena a v někdejší obilnice Afriky dodneška sužuje nedostatek jídla.
Podobných a mnohdy i horších excesů se OSN dopouštěla i v minulosti. Organizace spojených národů se také v minulosti i kvůli početnému zastoupení arabských zemí ukázala jako silně protiizraelská.
V roce 1974 se "nezúčastněné" země v hlavním městě komunistické Kuby dohodly na tom, že se pokusí vyloučit Izrael z OSN. "Nezúčastnění" museli ustoupit až když USA pohrozily zastavením financování OSN.
Spojené státy však nedokázaly jako nejbližší spojenec Izraele zabránit katastrofě, která se odehrála o rok později na výročí křišťálové noci. Poměrem 67:55 (15 zemí se zdrželo) schválilo Valné shromáždění OSN rezoluci srovnávající sionismus s rasismem. Americkému delegátu Danieli P. Moynihanovi nezbylo nic než prohlásit: "Spojené státy slavnostně prohlašují před Valným shromážděním OSN, že neuznávají tento hanebný akt, nebudou se jim řídit a nikdy se s ním nesmíří."
Víc než měsíc před osudným hlasováním byl jako zástupce Organizace africké jednoty nadšeně přivítán jeden z nejodpornějších diktátorů 20. století ugandský prezident Idi Amín. Ještě než vůbec začal svůj projev, sklidil aplaus od představitelů arabských zemí a komunistického východního bloku. Ve svém projevu mluvil o americko-izraelském spiknutí a vyzýval k vyloučení Izraele z OSN a jeho vymýcení. O den později mu generální tajemník OSN Kurt Waldheim, bývalý člen SA který sloužil za druhé světové války v německém Wehrmachtu a předseda Valného shromáždění uspořádali na jeho počest recepci.
OSN by byla mnohem akceschopnější a důvěryhodnější organizací, kdyby mohly být jejími členy pouze státy s liberálně-demokratickým zřízením západního typu. Připuštěním nedemokratických zemí, jichž je bohužel v OSN většina, udělaly ze sídla této organizace místo, kde se mohou beztrestně projevovat ti největší političtí exoti, kteří by měli sedět když ne ve vězení za zločiny proti lidskosti, tak alespoň v blázinci. Lidé jako již zmíněný Idi Amín, Hugo Chávez , Evo Morales či Muammar Kaddáfí nemají na půdě OSN co pohledávat.
Můžeme být jenom rádi, že OSN reálně nedisponuje žádnými reálnými pravomocemi. Při jejím dnešním stavu by to pro Česko i další demokratické státy znamenalo pravděpodobně větší katastrofu než pro nás nynější ústavní krize.


Tragédie generála Vlasova a jeho armády

14. září 2009 v 20:45 | Dandy |  Historie
Bez většího ohlasu médií zůstala před několika dny zpráva o tom, že ruská exilová pravoslavná církev rehabilitovala ruského generála Andreje Andrejeviče Vlasova. Podle ní se nejednalo o zrádce, nýbrž "symbol odporu proti bezbožnému bolševismu."
Vlasov se narodil roku 1901 v chudé rolnické rodině v nižněnovgorodské oblasti. Vlasov se ale bojovníkem proti "bezbožnému bolševismu" stal až v několika posledních letech svého života. Za ruské občanské války sám bojoval v řadách rudé armády proti bělogvardějcům. Po válce postupoval v žebříčku hodností a v roce 1935 začal studovat na Frunzeho vojenské akademii v Moskvě. V letech 1938 až 1939 působil jako vojenský poradce v Číně, za což obdržel řád od čínského prezidenta Čankajška. Narozdíl od mnoha jiných schopných sovětských důstojníků se mu vyhnuly Stalinovy čistky prováděné v druhé v druhé polovině 30. let. Naopak si získal Stalinovu důvěru ve funkci vojenského soudce.
V roce 1941 vstoupil SSSR do války s nacistickým Německem. Na jejím počátku se Vlasov
účastnil bojů u Lvova. Sovětská armáda však nedokázala čelit taktice Blitzkrieg uplatňované německou armádou a musela ustupovat i dále na východ. Jeho 37. armáda měla bránit Kyjev, ale dostala se do obklíčení.Vlasovově armádě se podařilo z německého sevření uniknout, její velitel byl však při ústupu zraněn.
Po vyléčení zformoval Vlasov 20. armádu určenou k obraně Moskvy. Zde si Vlasov počínal úspěšně a kromě vyznamenání se mu dostalo i povýšení na generálporučíka.
Osudným se ale Vlasovovi stal pokus Volchovského frontu, kde zastával funkci velitele, prorazit obklíčení Leningradu. Místo prolomení obklíčení Leningradu se sám Volchovský front dostal do německých kleští.
Generál Vlasov padl do německého zajetí a dal se k dispozici Němcům. Nebyl ze sovětských vojáků sám, kdo se přidal na stranu Němců. Ke stejnému kroku se odhodlal až milion lidí původem ze Sovětského svazu. Jejich pohnutky byly různé. Mnohé z nich k tomu vedl odpor ke Stalinovi a bolševismu vůbec. Odpůrce bolševismu navíc můžeme rozdělit do dvou skupin: Tou první byli vojáci sovětské armády padlí do německého zajetí. Do boje proti komunistickému sovětskému svazu se ale chtěla zapojit i druhá skupina již přes 20 let usazená v zemích mimo Sovětský svaz - porevoluční emigranti.
Nezanedbatelnou skupinu ale nevedlo k posílení řad německé armády přesvědčení, ale snaha dostat se z nesnesitelných podmínek německých zajateckých táborů.
Vlasovův obrat o 180 stupňů ale můžeme považovat za překvapivý. Přestože věděl o zvěrstvech páchaných sovětskou vládou už od jejího samého počátku, setrval ve své přinejmenším předstírané oddanosti Stalinovi až do sovětského zajetí. O to překvapivější je, že ve svém otevřeném dopise vyzývá Rusy k boji proti Stalinovi za nové Rusko bez bolševiků a kapitalistů. Zároveň změnu svého postoje argumentuje právě chováním bolševické vlády. Píše o tom jak rolníci byli zahnáni do kolchozů, miliony Rusů zmizely a byly zatčeny bez soudu a vyšetřování. Nit nenechává suchou ani na Stalinových čistkách, které zbavily armádu nejschopnějších lidí, a výrazně ji tím oslabily.
Nikdy se už pravděpodobně nedozvíme, zda změnu v jeho smýšlení způsobil ryzí pragmatismus či naopak zkušenost se Stalinovou hrůzovládou. Stejně tak nám zůstane věčnou otázkou, jestli tato osobnost rozporuplná pociťovala odpor k bolševismu i před svým zajetím.
Němci ale rozhodně nepřijímali bývalé sovětské vojáky s otevřenou náručí. Už proto, že většina z nich byl slovanského původu, a
pro Němce rasově méněcenná. Obrat nastal až na konci války, když se Němci začali potýkat se zoufalým nedostatkem vojáků. Na konci roku 1944 se také zformovala první divize Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády a na jaře roku 1945 k ní přibyla ještě druhá.
V bojích se ale příliš neosvědčila a kromě toho se dostávala do sporů s německým velením.Nemůžeme opomenout ani antipatie mnohých Vlasovců k Němcům. Po neúspěšné snaze ROA zabránit vytvoření sovětského předmostí se Vlasovci stáhli do Čech. Na přelomu dubna a května 1945 už Vlasov tajně vyjednával s představiteli českého odboje. Německá porážka byla jen otázkou času a jedinou možností bylo pro příslušníky ROA probít se na Západ. Ruské zajetí by pro ně znamenalo jistou smrt.
Labutí písní byla se stala jejich účast na Pražském povstání. Zoufalí Vlasovci se snažili zlepšit si svoji pověst zrádců a kolaborantů s nacisty a aktivně se podíleli na pomoci českým povstalcům. Bez Vlasovců by se květnové povstání v Praze jen těžko ubránilo počátečnímu náporu německých vojáků. Pro srovnání: Během osvobozování Prahy položily svůj život na tři stovky vojáků ROA. Sovětských vojáků zemřelo 30. Uvedená čísla ukazují malý vojenský význam pražské operace pro sovětskou armádu. Zároveň dokazují mnohými přehlížené a komunistickými učebnicemi dějepisu zamlčované zásluhy Vlasovců na osvobození Prahy.
Vlasovovi a většině jeho vojáků se sice podařilo dostat do amerického zajetí. 12. května byl ale Vlasov vydán Sovětům. O více než rok později nechal 1. srpna 1946 Stalin Vlasova spolu s dalšími jedenácti důstojníky na Rudém náměstí popravit. Snad netřeba dodávat, že popravou skončil i život většiny přeběhlých sovětských vojáků, kteří se dostali do spárů své bývalé armády. Popravě by neunikli ani kdyby se spoluprácí s nacisty neposkvrnili.
Vlasovci si rozhodně nezaslouží být srovnáváni s kolaboranty jako byli Vidkun Quisling nebo v našich zeměpisných šířkách Emanuel Moravec. Zaslouží si mnohem mírnější a shovívavější hodnocení. Dostatečným důvodem budiž jejich nedocenitelná pomoc českému odboji. Historie ROA je jednou z tragických kapitol druhé světové války. Vlasovce rozhodně nelze považovat za hrdiny jako spíše za kafkovské antihrdiny, kteří uvázli v síti sovětského teroru a neprozíravosti Západu.


Afghánistán a Irák: Dva „druhé Vietnamy“?

10. září 2009 v 16:04 | Dandy |  Politika
Zítra tomu bude již osm let, kdy Spojené státy vedou boj proti terorismu. 11. září 2001 bývá často přirovnáváno k útoku na Pearl Harbour, přiměl USA ke vstupu do druhé světové války. Ve druhé světové válce se Spojené státy octly mezi vítěznými mocnostmi a můžeme říct, že od skončení zatím největšího konfliktu v dějinách můžeme o USA mluvit jako o skutečné supervelmoci. Před druhou světovou válkou uplatňovaly USA ve velké míře izolacionismus a přes svoji vojenskou a ekonomickou sílu se pramálo angažovaly mimo americký kontinent.
Války v Afghánistánu a Iráku bývají naproti tomu často srovnávány s ozbrojeným konfliktem, který pro USA znamenal možná největší ponížení v dějinách - válkou ve Vietnamu. Mezi zmíněnými konflikty můžeme najít zdánlivé paralely. Svoji povahou se ale jedná o diametrálně odlišné konflikty. Tvrzení, že historie se opakuje zde rozhodně neplatí.
Zejména válka v Iráku vyvolala svými civilními oběťmi stejně jako ta vietnamská ztrátu prestiže USA. Také ztráty na životech vojáků srážely popularitu prezidenta George Bushe do suterénních čísel a na konci jeho druhého funkčního období ho podporovala pouze pětina Američanů. Podobně strmý pokles své popularity zapříčinila vietnamská válka prezidentu Lyndonu Johnsonovi. Právě nízká obliba u voličů donutila Johnsona znovu se neucházet o křeslo amerického prezidenta.
Zatímco americké ztráty za celou dobu války ve Vietnamu se pohybují kolem 60 tisíc padlých a nezvěstných, nynější počet padlých amerických vojáků v Afghánistánu je 810 a v Iráku 4300. Za 8 let válek v Iráku ztratily USA méně než desetinu počtu padlých ve svém devítiletém angažmá ve Vietnamu. Přesto je válka v Iráku pro většinu Američanů nepopulární a pod hranicí 50 % se octla i podpora války v Afghánistánu, která měla v USA i ve zbytku světa mnohem větší podporu než ta irácká.
Američané jsou dnes mnohem méně ochotni nasazovat své životy na obranu své země či při prosazování svých velmocenských zájmů. Válku jsou ochotni podporovat pouze do chvíle, kdy počet obětí překročí pro ně neustále se snižující únosnou mez.

Irák rozhodně nelze srovnávat s pro Američany dlouho traumatickou válkou ve Vietnamu. Nenaplnily se sice představy amerických neokonzervativců o Iráku jako vzorové zemi a "majáku" pro demokratizaci Blízkého východu. Navzdory dřívějším Obamovým prohlášením o zbytečnosti setrvávat dále v Iráku se zde celková bezpečnostní situace zlepšila. Zásluhu na tom má navýšení počtu vojáků a taktika generála Petraeuse spočívající v naklonění si místního obyvatelstva. Fiasko se nakonec konat nebude, přinejmenším záběry á la Američané zběsile prchající v helikoptérách ze střechy svého velvyslanectví v Saigonu před severovietnamskou armádou nám Irák nejspíše nepřinese.
Pokud válka v Iráku snese srovnání s některým z konfliktů v minulosti, tak s válkou v Koreji. Válka v Iráku skončí pro USA pravděpodobně "remízou", protože nejspíše nedojde k uskutečnění jejích původních plánů, ale zároveň nebude znamenat jejich porážku. Úplně stejně skončila i válka v Koreji. Kromě jejího polovičatého výsledku můžeme další významnou analogii s konfliktem na Korejském poloostrově najít v nízké popularitě prezidentů Bushe a Trumana na konci jejich funkčních období.
Mnohem obtížnější se naopak začíná jevit situace v Afghánistánu, která se spojeneckým jednotkám začíná vymykat z rukou. USA vyhrály studenou válku i přes svoji porážku ve Vietnamu. Oblast Blízkého východu má strategicky mnohem větší význam než bývalá Indočína. Ne náhodou zvítězily Spojené státy ve studené válce mj. i získáním rozhodujícího vlivu v tomto regionu. Stažení sovětských vojáků z Afghánistánu v únoru 1989 bylo předzvěstí pádu sovětského impéria, ale také budoucích amerických problémů.

Případná Porážka v Afghánistánu by měla nejen pro USA, ale i pro všechny západní státy katastrofální následky. Povzbudila by teroristy v jejich činnosti, měla by výrazně destabilizující vliv na okolní země a Spojené státy by se z ní velmi těžko vzpamatovávaly.

Ohlédnutí za českým předsednictvím EU: Promarněná příležitost nemlčet

9. září 2009 v 18:41 | Dandy |  Politika
Dnes už bývalý francouzský prezident Jacques Chirac prohlásil o postkomunistických zemích v reakci na jejich podporu amerického tažení v Iráku, že promarnily příležitost mlčet. Pro francouzskou zahraniční politiku je vůbec charakteristický její pohrdavý až přezíravý přístup ke státům střední a východní Evropy. V arogantní politice vůči menším postkomunistickým státům pokračoval i jeho nástupce Nicolas Sarkozy.
Když čekalo Česko předsednictví Evropské unie, slíbila nám Francie verbálně podporu. Jejich slova ale nemohl nikdo brát vůbec vážně. Nebyl by to vůbec hyperaktivní francouzský prezident Sarkozy pověstný svým bonapartovským megalomanstvím, aby se několik dní po skončení předsednictví své země nechoval tak, jako by pokračovalo vesele dál. Vzpomeňme na jeho snahu řešit konflikt v Gaze a plynovou krizi bez účasti nás - předsednické země.
Naše předsednictví pro nás bylo příležitostí vrátit Francii úder za její přezíravost k nám i dalším státům z komunistickou zkušeností. Předsednictví dávalo Česku možnost naplno využít svoji další devizu: Jako nová členská země, politickou korektností téměř netknutá, mohlo vnést svěží vítr do zatuchlého politicky korektního prostředí EU a uvést některá kontroverzní témata na pravou míru.
Ze začátku si vedlo slibně. Poměrně razantně se postavilo na stranu Izraele. Mluvčí českého předsednictví Jiří F. Potužník dokonce správně prohlásil izraelskou akci v Gaze, jejímž cílem bylo zneškodnit palestinské odpalovací rampy útočící na izraelské civilisty, za obrannou. Jenomže našemu politickému vedení scházela odvaha vystoupit proti výrazně propalestinštěji naladěným "starým" zemím a za "chybné" výroky o izraelské obranné akci se raději omluvilo. I přesto však může mluvit Izrael o štěstí, když během jeho operace v Gaze předsedalo EU jemu tradičně přátelsky nakloněné Česko. S podporou Francie, země s několikamilionovou arabskou menšinou a mocenskými zájmy v arabských zemích, by rozhodně počítat nemohl.

Druhou dobře mířenou ranou do týlu evropské politické korektnosti byla plastika Davida Černého s názvem. Mezi uměleckými díly vyvolaly v poslední době větší kontroverzi už snad jen dánské karikatury proroka Mohameda. Skládačka zobrazující 27 členských zemí EU vyvolala největší pobouření v Bulharsku vyobrazeném na Entropě jako turecký záchod. Jízlivosti Davida Černého nezůstali ušetřeni ani naši východní sousedé. Uherský salám převázaný maďarskou trikolórou, zesměšňující stále ještě vroucí nacionalismus obou zemí bývalých Uher, Slovákům příliš velkou radost neudělal.
Bohužel ani po ostrých reakcích na kontroverzní plastiku si nepočínala naše vláda o mnoho statečněji než v případě Izraele. Dánsko si navzdory ostrým reakcím muslimského světa, několika vypáleným ambasádám v arabských zemích dokázalo díky svému premiéru Rasmussenovi zachovat svoji tvář. Neustoupilo snaze muslimů omezit svobodu slova a neomluvilo se. Naproti tomu naše vláda se za Entropu před celou EU pokorně kála. Přestože rozzlobené reakce na Entropu byly slabým odvarem proti běsnění radikálních muslimů, ustoupila Bulharsko a nechala "záchod" zakrýt. Slovensko se spokojilo "pouze" s omluvou.
Nakonec byla Entropa přijata vesměs kladně a stala se magnetem pro tisíce lidí, kteří by do šedivého sídla Rady EU v životě nezavítali. V Radě dokonce nesli s nelibostí, když se Černý
na po nástupu nové vlády rozhodl své dílo rozmontovat.
S našim předsednictvím to tedy zkrátka bylo jako na houpačce. Mnohé věci se jí podařilo odvést uspokojivě. Naši zásluhou byla alespoň dočasně zažehnána plynová krize. K dobru lze Česku přičíst i podpora plynovou Nabucco, který by učinil Evropu méně vydíratelnou ruským plynem. Jako postkomunistická země jsme však naprosto selhali při prosazování ochrany lidských práv ve světě, zejména na Kubě. Nejvíce však naši pověsti uškodil pád vlády, vyvolaný mocichtivostí a naprostou ztrátou zodpovědnosti Jiřího Paroubka. Vládu v demisi přestaly brát velké státy EU vážně a Francie dostala ostrou munici pro kritiku Česka jako země neschopné vládnout Evropě.
Celkový dojem z českého předsednictví je více než rozpačitý. Měli jsme příležitost nemlčet,
a výrazně promluvit do dění v EU. Nedokázali jsme ji však dostatečně využít a prosadit své názory. Podobnou příležitost zviditelnit se nebudeme mít dříve než za 15 let. Nezbývá než doufat, že při našem dalším předsednictví si budeme počínat mnohem asertivněji.

Osvobození?

8. září 2009 v 14:01 | Dandy |  Historie
Odvěkým problémem Rusů je jejich vypořádání z vlastní temnou minulostí. V disciplíně překrucování vlastní minulosti vynikala zejména propaganda Sovětského svazu. Ani dnešní ruští "historici" by se za faktické vlády člověka, považujícího rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století, v konkurenci tvůrců sovětské propagandy neztratili. Ruské děti se mohou dočíst ve svých učebnicích takové perly, jako že příčinou druhé světové války bylo Polsko.
Právě druhá světová válka představuje pro Rusy nejcitlivější téma. Rusové rádi zdůrazňují, že nesli největší tíhu v boji proti nacismu. Sovětský svaz opravdu zaznamenal největší ztráty ze všech spojeneckých států a celkový počet jeho obětí se odhaduje na více než 20 milionů. Nicméně jejich role ve druhé světové stránce má i svoji temnou stránku, která zastiňuje jejich zásluhy na porážce hitlerovského Německa.
Kdokoli se odváží vyjádřit se kriticky k chování sovětských vojáků, je dostane se mu od většiny Rusů automaticky nálepky fašisty. Myslí tím samozřejmě německé nacisty, ale abychom byli spravedliví, nejen Rusové se neobtěžují si zjistit přesný rozdíl mezi nacismem a fašismem. Ironií je, že právě sovětská armáda se spolu s tajnou policií NKVD dopouštěla zvěrstev, v nichž se vyrovnala a někdy dokonce předčila řádění nacistů.
Už na začátku předvedl Sovětský svaz v plné nahotě svůj hyenismus a napadl Polsko, zoufale čelící útoku Němců ze západu, z východní strany. Hrůznost spojenectví nacistického Německa a SSSR ilustruje scéna na mostě ze začátku filmu Katyň, kde proti sobě stojí na jedné straně lidé prchající před Němci a na druhé uprchlíci před Sověty. Katyňský masakr přes 2O tisíc polských důstojníků a příslušníků polské inteligence, o němž zmíněný film pojednává, však není jedinou a ani poslední z velkých zvěrstev Sovětského svazu z období druhé světové války. Když Němci v roce 1943 objevili masové hroby Poláků, sovětská strana vinu svalila na "fašisty." O svém podílu lhal Sovětský svaz až do roku 1990, kdy přiznal svoji odpovědnost za tento odporný zločin.

Ve svém perfidním chování vůči sousedním zemím pokračoval až do začátku války s Německem. Kromě východní části Polska obral v tzv. Zimní válce o část území mnohem slabší Finsko. Obětí Stalinova expanzionismu se staly všechny tři pobaltské státy, které tím ztratily na 50 let svoji samostatnost. Radost ze sovětské roztahovačné politiky nemělo ani Rumunsko. Na úkor Sovětského svazu přišlo o Besarábii (dnešní Moldavsko) a část Bukoviny.
Pokud by se měla v historii hledat nějaká říše podobná Sovětskému impériu, byla by ji bezesporu Čingischánova mongolská říše. Co tyto dvě říše spojuje, přestože je od sebe dělí více než 700 let? Na dvou níže vložených mapách můžeme vidět, jak pozoruhodně se v některých oblastech překrývají území obou říší. Mongolská říše pokrývala velkou část dnešního Ruska, střední Asii, Dálný východ a východní Evropu. Prakticky e všech těchto oblastech si alespoň nějakou dobu udržel svůj vliv i SSSR.
Obě říše nespojovalo pouze podobné územní rozložení, ale i krutost jejich armád. Sovětský svaz neuznával žádné mezinárodní konvence a chování jeho vojáků připomínalo chování mongolských hord. Během své anabáze napříč východní Evropou se rudoarmějci, oslavovaní v komunistických
učebnicích jako ctnostní hrdinové, dopouštěli drancování, loupení a znásilňování. Ve svém počínání vůči civilistům nebyli sovětští vojáci o nic lepší než před nimi ustupující Němci.
Svoji neúctu k mezinárodním úmluvám ukázali Sověti zatčením švédského diplomata v Maďarsku a zachránce několika tisíc Židů Raula Wallenberga, který za nevyjasněných okolností zemřel v sovětském koncentráku. Je smutnou ironií, že člověk, co zachránil deset tisíc lidí před plynovými komorami v nacistických vyhlazovacích táborech, sám našel smrt v ruském lágru.
Sovětského řádění nebyli při "osvobozování" Evropy ušetřeni ani obyvatelé tehdejšího Československa. Vedle již uvedených zločinů nemohou zůstat nezapomenut pro ně pověstný rybolov dynamitem, drobné krádeže a z doby těsně po válce je dodnes známé okřídlené "davaj časy."
Z odstupem několika desítek let se nám mladším může zdát překvapivé, že navzdory zvěrstvům srovnatelným s těmi nacistickými, měl u nás po válce Sovětský svaz takové sympatie ze strany veřejnosti. O náklonnosti ke komunistickému Sovětskému svazu svědčí mimo jiné i 40% podpora KSČ v posledních alespoň částečně svobodných volbách před únorem 1948. Proč tolik lidí zavíralo oči nad zvěrstvy páchanými sovětskou armádou? Stála za tím bezmezná láska k Rusům jako našim slovanským bratrům, euforie z osvobození od nacismu, obojí, či snad něco jiného?
Dnes těžko zjistíme, zda se jednalo o většinu, ale rozhodně to byla nemalá část obyvatel poválečného Československa, která neprohlédla či odmítala prohlédnout. Podobně se v meziválečném období zachovali i mnozí levicoví intelektuálové. Navzdory všemu, co v SSSR viděli, odmítali o této zemi vydat pravdivé svědectví
Levicoví intelektuálové mohli po roce 1948 na Západě dále hlásat své "pravdy" a dělat tak Stalinovi užitečné idioty. Obyčejní lidé v Československu však za svoji neschopnost prohlédnout velmi draze zaplatili.

Byl tedy květen 1945 osvobozením, nebo jen přechod z jedné totality do druhé? Poláci v květnu žádné osvobození neslaví, protože rok 1945 pro ně znamenal jednoznačně to druhé. Těžko také mohou považovat pachatele katyňského masakru a organizátory nuceného poválečného "posunutí" země na západ za osvoboditele.
Nás nakonec potkal stejný osud jako Polsko. Jediný rozdíl spočíval v tom, že nástup totality u nás byl mnohem plíživější a trval tři roky. Za ty tři roky částečné svobody získávali komunisté postupně vliv ve všech důležitých institucích a ozbrojených složkách.
Poválečné Československo se s růstem moci KSČ postupně dostávalo do spárů Stalinova SSSR. V únoru 1948 sklapla past a komunisté uchopili moc pevně do rukou. Doba zdánlivé svobody skončila a s ní se jako chiméra rozplynula představa o Československu jako mostu mezi Východem a Západem.





Hra útěk z totality

4. září 2009 v 10:57 | Dandy |  Zábava
Poprvé a možná naposledy v životě se mi podařilo vymyslet hratelnou hru. Je určena nejen takovým fanatikům, kteří se bez politiky neobejdou ani na letním táboře, a podobných akcích. Případné připomínky, návrhy či konstruktivní kritiku můžete psát do komentářů. Přeji příjemnou zábavu při jejím hraní.

1. Rozřazení do skupin


Na chvíli zapomeňte, že žijete v zemi s dvacetiletou demokracií. Nyní vás totiž utlačuje totalitní komunistický režim. Na začátku hry se každý z vás stane členem jedné perzekvované skupiny[1]:
1. Křesťané (na rukou mají bílou pásku z krepového papíru)
2. Židé (na rukou mají žlutou pásku z krepového papíru)
3. Disidenti (na rukou mají zelenou pásku z krepového papíru)
4. Pravicově smýšlející (na rukou mají modrou pásku z krepového papíru)
5. Příživníci - tj. lidé živící se státem nepovoleným způsobem, zvláště podnikáním ( na rukou mají černou pásku)
6. "Lidé žijící dekadentním způsobem života" (mají na rukou růžovou pásku z krepového papíru)
7. Lidé vyhození z partaje (mají na rukou červenou pásku z krepového papíru)


Hra pro každou skupinu končí ve chvíli, kdy se všem jejím členům podaří získat azyl ve druhé zemi. Skupina, které se to podaří jako první, samozřejmě vyhrává.

2. Přechod střežené hranice

Abyste se dostali z totalitního státu ven, musíte
ilegálně přejít ostře střeženou hranici. Jiná cesta ven neexistuje. Záleží jen na každé skupině, zda se hranici pokusí přejít všichni najednou, nebo ji budete přecházet po menších skupinkách či po jednotlivcích. Na hraniční zónu budete upozorněni výstražnými cedulemi. Uvnitř hraničního pásma si ale dávejte velký pozor. Nenarazíte sice na žádný ostnatý drát ani obdobu berlínské zdi, mohou vás ale chytit pohraničníci[2]. Pokud jste vás dotknou, tak jste zatčeni. Nečeká vás sice žádné mučení elektrošoky ani ponižující výslechy, strávíte ale 5 minut ve vězení[3] za pokus o ilegální překročení hranice.
Samotná státní hranice totalitního státu je označena červenými fáborky. Území druhého státu je vytyčeno bílými fáborky. Mezi těmito dvěma zeměmi se rozprostírá území nikoho. Na území nikoho už nesmí policisté žádného z obou státu vstoupit.. Prostředek území nikoho je vyznačen kahánky.

3. Jak získat azyl

Pokud se dostanete na území druhého státu, nemáte ještě zdaleka vyhráno. V zemi sice vládnou mnohem svobodnější poměry, nicméně má s imigranty velké problémy. Přivítání chlebem a solí proto rozhodně neočekávejte.
Nejen na hranicích, ale i na celém území "svobodného" státu vás může jako ilegální imigranty dopadnout policie[4]. Ta vás může vrátit zpět do země, kterou jste opustili. Pokud budete mít tu smůlu, že váš neslavný návrat uvidí pohraničníci z totalitního státu a chytí vás, strávíte 10 minut v kriminále. Poté se opět budete muset snažit o překročení hranice.
Azyl lze získat dvěma způsoby. V každé skupině ale misí všichni užít jediný předem smluvený způsob:
  1. Na imigračním úřadě[5]:
Země je až do morku kostí prolezlá všudypřítomnou korupcí a imigrační úředníci nedávají azyl zadarmo. Na cestu se navíc vydáváte úplně bez peněz, navíc měna totalitního státu není směnitelná s žádnou další, takže by vám v zemi, kde žádáte o azyl, nebyly nic platné. Jak lze získat peníze, vám ještě bude vysvětleno Udělení azylu bude stát každého 500 peněžních jednotek. Osoba s uděleným azylem se smí volně pohybovat na území "zkorumpovaného státu" bez nebezpečí zatčení a může také pomáhat ostatním členům skupiny. Při udělení azylu dostane každý papírek s písmenem "A" a při policejní kontrole je vaší povinností se pomocí ní legitimovat. Na imigračním úřadě vás policisté zatknout nemohou.
  1. Na velvyslanectví cizího státu[6]
"Zkorumpovaná" země udržuje diplomatické styky s několika státy, které v ní mají své zastoupení. Velvyslanectví jsou výsostná území cizích států a ani zde na vás policisté nemohou. Podobně jako na imigračním úřadě zde dostanete papírek s písmenem "A". Vyřízení formalit není ani zde většinou zadarmo. Cenu za vyřízení se dozvíte na velvyslanectví. Každá ambasáda ale zvýhodňuje minimálně jednu skupinu. Když budete mít štěstí, můžete získat azyl zadarmo. Chytřejší z vás asi budou tušit, jakou skupinu zvýhodňují jednotlivé země. Zastoupeny jsou zde:
· USA[7] (podmínky se mění každých 5 minut se "střídáním vlády")
· Izrael[8]
· Itálie[9]
· ČR[10]
· Nizozemsko[11]
· Francie[12]
Pokud se skupina rozhodne požádat o azyl na ambasádě, všichni členové ho musí získat pouze na jedné z uvedených.

4. Jak získat peníze

Jako ilegální imigranti můžete peníze získat následujícím způsobem Na území "zkorumpovaného státu" se nachází žluté, bílé a černé papírky. Na černém trhu je můžete prodávat místním "vekslákům". Poznáte je podle šátků na hlavě. Žluté papíry směňují v poměru 200 peněžních jednotek (p.j.)/ks, bílé 100 p.j./ks a černé 50/ p.j.ks.
Peníze lze užít i při chycení k podplacení policisty, kteří vás po zaplacení příslušného obnosu propustí. Každý si ale účtuje trochu jinou cenu za propuštění. Budete-li mít štěstí, narazíte na povolnější jedince, najdete ale mezi nimi i řadu vydřiduchů.
Protože "příživníci" jsou oproti ostatním skupinám znevýhodněni tím, že na žádné ambasádě nedostanou povolení zadarmo, obdrží na začátku hry každý z nich 50 peněžních jednotek.[13]


5. Konec hry

Hra končí, až členové všech skupin získají azyl. Hru je možné zkrátit tím, že hra skončí po tom, co podmínku získání azylu pro všechny členy skupiny splní pouze předepsaný počet týmů (např. první tři)