Im BJ nichts Neues

17. srpna 2009 v 21:17 | Dandy |  Osobní
V následujících řádcích se dočtete o mých zážitcích z dvoutýdenního pobytu na kempu s Biblickou jednotou. O některých zážitcích se zmíním obšírněji, další uvedu jen v krátkosti a některé zůstanou i nadále pro většinu lidí utajeny. Nebudu zastírat, že to bylo krásných 14 dní, strávených ve společnosti lidí, z nichž většinu bohužel moc často nevídám. Žádnou apoteózu či oslavnou ódu na BJ ale
neočekávejte.A protože se můj text protáhl víc než jsem chtěl, musel jsem ho rozdělit na dvě části. V té první bude řeč o přípravce a v následující druhé části se dočtete o mých dojmech z prvního turnusu.
Na kempech s BJ bývám většinou účastníkem přípravky a prvního turnusu, případně obojího. Ani tento rok nevybočoval ze zavedených stereotypů. Před kempem jsem byl plný očekávání. Do Pasek nad Jizerou ( kde se tábory s BJ konají a budou konat snad až do skonání věků) jsem před tím naposledy zavítal dva roky zpátky a poslední mnou navštívená BJ akce byl loňský sraz vedoucích ve Štatlu.
Byl jsem velmi zvědavý, co se za dobu mé více než roční pravidelné absence na BJ změnilo.

Přípravka

K mému (příjemnému) překvapení ale zůstalo prakticky vše při starém. Jedinou viditelnou změnou byla nová okna v Penzionu Sokol. Přípravka potvrdila už léta zavedené cyklické pravidlo každoročního střídání klidnějšího a akčnějšího týdne pro vedoucí. Každému aspoň trochu racionálně uvažujícímu člověku z řad malých vedoucích muselo být po extrémně divokém loňsku jasné, že letošní přípravka se bude nést v mnohem klidnějším duchu. A tak se také stalo.
Mottem přípravky bylo "Velmi křehké vztahy?". Motto u mě evokovalo název stejnojmenné české telenovely a propadal bych se hanbou, kdybych viděl byť jediný její díl. Nicméně i kdyby bylo heslem "Punk´s not dead" či "I hate Mondays", na příjemnou atmosféru kempu by to nemělo vůbec žádný dopad.
Začátek přípravky se nesl ve znamení poznávání (nejen) kuchyní pěti zemí: Etiopie, Itálie, Izrael, Japonsko a Mexiko. V jídelně měly také všechny země svoji prezentaci, v nichž jsme mohli dočíst o situaci křesťanů v dané zemi a nemohly chybět ani obligátní základní geografické údaje či pár dalších zajímavostí.
Když byli již všichni dostatečně nasyceni, a to jak jídlem vesměs cizokrajné provenience, tak i novými vědomostmi, byli jsme rozděleni do 5 skupin. Každá z nich měla reprezentovat jeden z výše uvedených států. Já jsem byl přidělen do skupiny "země vycházejícího slunce", tedy Japonsku. Ve skupině jsem měl tu čest být s Petrem Fialou, Barčou Haluškovou, Peťou Minksovou a Markétou Kočnarovou, která k nám přibyla až další den.
Za těch pár let, co se pořádají přípravky, se stalo dobrým zvykem, že minimálně jeden den stráví její účastníci mimo všemi tolik milovaný penzion Sokol. Nejinak tomu bylo i letos. Pasováni do role misionářů jsme se hned první večer vydali na dvoudenní trip. Každá skupina měla jinou trasu, během níž musela splnit šest úkolů. Po několikahodinovém bloudění jsme se zastavili v podniku s názvem Hvězda, kde se nám podařilo rozluštit šifry, skrývající názvy míst trasy našeho putování, kde jsme měli plnit jednotlivé úkoly. Za jejich splnění pak dostala každá skupina od vedoucího skupiny obálku s indiciemi, které mohla použít při prezentaci o své zemi, ale o tom až později.
Protože se nikdo z nás příliš netvářil na přespávání pod širákem, kohosi z naší skupiny napadla spásná myšlenka zeptat se na přenocování ve Hvězdě. Majitel byl původně nepříjemný a málem se mu podařilo nás vyhnat. Nicméně přímluva jeho partnerky, nebo vidina zisku 2OO korun za pobyt pěti lidí v neuklizeném pokoji změnila jeho postoj a během pár minut z něho udělala div ne milosrdného Samaritána.
Další den ráno jsme vyrazili na cestu. Naše první zastávka byla v Tanvaldu alias Takamatsu. Po splnění úkolu (zjištění programu místního kina) jsme zamířili
do Smržovky, kde jsme měli zjistit polohu hodin na jednom kostele.
Druhý úkol se ukázal pro nás být jako časově nejnáročnější. Časový skluz nám ale výrazně snížila cesta místním šikansenem, kde úřadoval nezapomenutelný bodrý průvodčí s náušnicí. Kostel jsme nakonec našli a hned potom se naše cesta opět ubírala k dalšímu vlaku, který nás přivezl až do cílové stanice Jablonec nad Nisou pod kódovým označením Tokio. Ovšem našeho průvodce jsme v něm bohužel nezastihli.
Našim úkolem zde bylo zjistit vztah Františka Lamače k Janě Heryánové, o nichž se mělo v tomto městě hodně mluvit. Zkušenost s několika místními domorodci ale svědčí o pravém opaku. Na obě jména se nám podařilo narazit úplnou náhodou. Na jsme našli plakát, oznamující koncert koncertního dua Lamač a Heryánová. Neznalost obou jmen u místních lidí mohla mít tři příčiny: Buďto bezvěrectví místních obyvatel, případně jejich kulturní barbarství. Svoji roli mohly také sehrát obě možnosti.
Jako správní Japonci jsme poté zamířili do čínské restaurace. Následovala cesta na autobusové nádraží. Po mnoha peripetiích se nám podařilo dorazit do Kořenova. Odtud nás čekal "pochod smrti" až do Pasek. Ještě toho večera pak měla každá skupina poreferovat o tom, jak se vypořádala se svými úkoly a co zajímavého během putování prožila.
V následujících dnech nás nejdříve Hajnalka Ackah seznámila s MBTI typologii
osobností. Postupně byly rozebrány všechny 4 základní charakteristiky osobností dle této typologie a měli jsme také možnost dozvědět se příčiny uvažování jednotlivých typů.
Večer předtím jsme všichni absolvovali osobnostní test. Výsledky byly všechno možné, jen ne nezajímavé. Vyšlo totiž najevo, že vedoucí na BJ se typovým složením výrazně vymykají šedému průměru. Zjistilo se totiž, že mezi účastníky je nadprůměrný počet introvertů. Zatímco v ostatní populaci je poměr extrovertů a introvertů zhruba 3:1, u nás to bylo zhruba 3:2. To nebylo jediné překvapení. Mně vyšel typ INFJ v populaci zastoupený
zhruba 1%. Z 31 účastníků vyšel stejný výsledek dalším dvěma lidem, takže podíl INFJ tvořil u vedoucích necelých 10%.
Podobně zajímavou přednášku na téma vztahy jsme si vyslechli i od dalšího hosta Pavla Rause, během níž byly probrány vztahy ze všech možných úhlů. Jinak to ani nešlo, když se jelo skoro celý den.....
Svoji kreativitu jsme mohli projevit při zdobení lampionů, které jsme opět měli ve čtyřech skupinách. Lampiony jsme pak večer vypustili do vzduchu. Motivem mělo být i vyobrazení něčeho typického pro námi reprezentovanou zemi. Pouhá japonská vlajka mi přišla příliš fádní, tak jsem zvolil něco provokativnějšího. Nakreslil jsem velrybu umírající ve spárech japonských lovců. Velryba se mi bohužel příliš nepovedla. Budiž mi utěšením, že cílem dnešního umění není estetický dojem, ale vyvolání emocí, ať už pozitivních či negativních.
Přípravka by nedělala čest svému jménu, kdybychom se kromě pasivního poslouchání vážných programů a zábavě nevěnovali přípravě na další tři týdny. Všichni jsme se náramně bavili při takových činnostech jako výroba tubusů či vymýšlení nových her. To se nezřídka zvrhávalo v přehrabování složek a prohlížení starých seznamů účastníků kempu, oblíbené to činnosti drtivé většiny vedoucích.
Během týdne předváděly všechny týmy postupně prezentaci své země. Jako první se tohoto úkolu zhostil tým Itálie. Jenda zde nezapřel svůj nesmírný řečnický talent a dokázal bavit nejen svými přeřeky.
Druhým týmem bylo Mexiko. Tato skvadra vrchovatě využila znalosti španělštiny Marušky Barotové respektive neznalosti tohoto jazyka u většiny ostatních a podařilo se jí udělat z nás všech naprostý pitomce. Jako budoucí naděje v oboru simultánního tlumočení ze španělštiny do češtiny se ukázal Lukáš Lachman. Maruščina několikaminutový souvislý projev přeložil jednou, a to ještě neúplnou větou. Zkrátka tlumočník jak má být.
Ještě před prezentací posledních dvou zemí hostily Paseky nad Jizerou "Olympijské hry". Tato "olympiáda" byla zvláštní nejen účastí pouhých čtyř zemí (hádejte kterých). K tomu stačí snad jediný: Japonsko je prohrálo na celé čáře a totálně vyhořelo ve svém národním sportu - stolním tenise.
Jako třetí přišel v prezentování na řadu Izrael. Místy vážnější a místy humornější scénku z židovské školy následoval židovský tanec. Na závěr došlo ke ztišení a modlitby za mír mezi Izraelci a Palestinci.
Potom došlo konečně i na nás. Prezentaci pro nás dělal japanofil Michal Kepr. Protože mi její obsah na powerpointu přišel velmi suchý, pojal jsem ji jako její hlavní řečník po svém. Začal jsem národnostními stereotypy a kdo neslyšel nepochopí. Japonci by mě za ni asi ukamenovali pro urážku jejich národní hrdosti.
Poslední večer jsme se nejprve sešli u ohně, kde jsme měli poslední vážný program. Svůj žal z končící přípravky jsme potom měli možnost spláchnout na coctail party.
Celkové resumé přípravky? Výborná a možná i nejlepší ze všech tří, jichž jsem se dosud zúčastnil. K dobré atmosféře určitě přispělo i mně více vyhovující komornější prostředí. Ani nebudu zapírat, že jsem příznivcem klidnějších přípravek. Zkrátka to byl pěkný týden.

Ale nic není dokonalé a některé zlozvyky se doposud nepodařilo vymýtit. Naivní, ba téměř utopická se ukázala být představa Lukáše Dezorta dochvilnosti vedoucích. Naopak disciplína během týdne spíše upadala. To ale nikomu , snad kromě lidí z kuchyně, nevadilo. Větší anarchičnost už prostě k přípravkám neodmyslitelně patří, podobně jako Japonsku nikdo neodpáře stovky zabitých velryb ročně.
Všichni, kdo se dokázali prokousat celým textem zaslouží můj obdiv. Bohužel se mi zde nepodařilo vtěsnat vše důležité, co se v oněch dnech 25. července až 1. srpna událo, protože to by jistě bylo nad síly i lidí stylisticky mnohem zdatnějších než jsem já. Na závěr bych chtěl všem (tj. Bohu, spoluúčastníkům a nejen jim) poděkovat za vydařený týden a případně se omluvit těm, jichž jsem se v článku nějakým způsobem dotkl.
Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama