Chvála stereotypů na BJ

24. srpna 2009 v 21:18 | Dandy |  Osobní
Článek, který nyní čtete, se měl vzhledem ke své návaznosti na ten předchozí jmenovat "Im BJ nichts Neues 2". Nicméně název Chvála stereotypů na BJ mnohem lépe vystihuje realitu panující na prvním turnuse. Program kempu bývá za těch několik let co na něj jezdím uspořádán stejně nebo přinejmenším velmi podobně. Troufám si říct, že právě kvůli zavedeným stereotypům, které na kempech panují, jezdí pořád tolik lidí na kempy. Kdyby byly stereotyp dětem i vedoucím na obtíž, dávno by už do Pasek přestali jezdit a já bych neměl o čem psát.

Po náležitém rozžehnání s vedoucími odjíždějícími z přípravky následovalo dohánění toho, co se v týdnu zanedbalo. Někteří využili mezidobí mezi přípravkou a prvním turnusem k alespoň částečnému vyrovnání spánkového deficitu. Po poledni začaly přijíždět první děti a bylo potřeba je nějakým způsobem zabavit. Jako univerzální prostředek pro začlenění dětí do kolektivu se záhy ukázala být hra Bang, o níž bude v tomto článku ještě řeč. Propadly jí prakticky všechny děti a mnohé z nich se po návratu z tábora určitě musely vyrovnávat s abstinenčními příznaky způsobené závislostí na této hře.
Počátek turnusu znamenal pro všechny vedoucí bez rozdílu postavení šok. Bang případně další hry sice dokázaly zabavit děti mírou vrchovatou, ale nemohly vyřešit některé problémy organizačního rázu ani moji neschopnost zacházet s dataprojektorem. Úvodní den jsme ale naštěstí všichni ať více či méně nakonec ve zdraví přežili.

Ve víru stereotypů


Pokud si dobře pamatuji, tak letos neměl program svoji psanou verzi. Nicméně každý už z minulých let dobře věděl či alesoň podvědomě tušil, co se bude v jednotlivých částech (tý)dne dít a nováčci si na vše velmi rychle zvykli.
Pro vedoucí začínal den oficiálně v 7:45, kdy se konalo ztišení a porada vedoucích v jednom, zvaná též "sloni" či "hoplapo". Původ prvního označení mi není znám a o významu druhého se raději nebudu rozšiřovat. Dlužno dodat, že čtvrt hodiny před osmou zela "orange room", místo našich porad, prázdnotou. Mně nedělalo problém ani tak časné vstávání, jako právě pozdní příchody a protahování "slonů". Už v půl deváté totiž začínala snídané a já musel často hodně spěchat, abych si mezitím stihl koupit noviny. Denní tisk byl totiž k dostání pouze na místní poště, kde měli otevřeno pouze od 8 do 9. Otevřeno sice měli ještě někdy po poledni, ale to by tam už nemusely být vůbec k dostání.
Po slonech (u mě většinou po koupi novin) tedy následovala snídaně. Pro většinu Čechů bývá hlavním jídlem dne polední oběd. V Brianově vlasti a mnoha dalších zemích jedí hlavní jídlo dne v hodinách pozdně odpoledních či večerních. Tomu všemu se úplně vymyká penzion Sokol v Pasekách nad Jizerou. Zde je totiž zcela bez nadsázky hlavním jídlem snídaně. Už na první pohled o tom svědčily švédské stoly prohýbající se pod tíhou nepřeberného množství a druhů jídel. Snídaním se dalo vytknout snad jen jediné - dávali tam málo čokoládové rolády a kvůli tomu na mě většinou vůbec žádná nezbyla. Roláda byla totiž výsadou pouze těch, kdo seděli v řadách stolů, které si chodili vybírat jídlo jako první. To se mně bohužel poštěstilo pouze dvakrát nebo třikrát.

Snídani plynule následoval dopolední "vážný" program. Standardně se skládal z několika chval a slova na vybraný text z Bible připravený zpravidla dvěma vedoucími. Nic víc už snad k tomu dodat nelze. Snad je to, že stejný scénář se opakoval ještě po 20. hodině.
Dalším bodem celodenního programu byla angličtina. Při ní došlo oproti předchozím rokům k jedné velké změně: Ani jednu skupinu letos neučil Brian. Důvod byl pravděpodobně mnohem prozaičtější než ztráta iluze, že lidi lze naučit anglicky za týden během jednoho týdne na čtyřech hodinových lekcích. Mezi čtyřmi Britkami, dvěma Kanaďankami a Oluselou, jejíž vlast je Nigérie, už pro něho nezbylo mezi vyučujícími místo. Nezaučil si asi ani další týden, když tam bylo málem víc Američanů než dětí......
Po angličtině obvykle přišly na řadu workshopy. Pod tímto slovem se skrývají nejrůznější aktivity jako stolní hry, sporty a vyrábění náramků či balónků plněných moukou. V pondělí jsem měl na starosti jako workshop už zmíněnou hru Bang. Stejný workshop se měl otevřít i na konci týdne, ale myšlenka udělat Bang jako workshop se u Briana setkala s nelibostí, takže z toho nakonec sešlo.
O půl jedné se účastníci konečně dočkali oběda, po němž následoval polední klid trvající až do tří hodin. Popolední pauza se přímo nabízela pro hraní bangu, které po třetí hodině plynule přecházelo v hraní venkovních her, které už ale byly součástí programu. Nemusím snad připomínat, že podklady čerpali organizátoři her nezřídka z bohatého archivu BJ. I hraní pořád stejných her či her, jejichž náměty trčely několik let v archivu, neodmyslitelně patří ke koloritu táborů Biblické jednoty stejně jako k Belgii čokoláda či k Nizozemsku větrné mlýny. Tedy alespoň na turnusech bez Jakuba Hampla, pro něhož je vymýšlení nových her doslova obsesí.
Unaveni z her, případně jiných aktivit jako vymýšlení programů se děti i vedoucí odebrali kolem šesté hodiny večerní na večeři. Po ní následovalo volno, které si mnohé děti samozřejmě nemohly zkracovat ničím jiným než hraním Bangu. Úderem osmé hodiny měl vždy začínat večerní program. Ve skutečnosti začínal o pár minut později. O náplni programu netřeba dál se rozepisovat, protože se strukturou vůbec nelišila od dopoledního.
Nedílnou součástí večerů na táborech BJ je tzv. hot chocolate. Jak už název napovídá, nejedná se o nic víc ani míň než podávání horké čokolády. Tento rok se vyskytla snaha o vybočení ze zavedených stereotypů a jeden večer jsme měli coctail party. Přesto si myslím, že i v příštích letech zůstane tradice nepřekonána. Pro úplnost je třeba dodat, že hot chocolate představovala téměř vždy další příležitost k hraní (nejen) Bangu.
Nasyceni horkou čokoládou a sušenkami jsme poté vyrazili na quiet timy, což je takové menší zamyšlení nad daným tématem z Bible, konané po pokojích. Protože jsem byl stejně jako před dvěma roky na pokoji pouze s vedoucími, byl jsem přidělen k jinému pokoji se třemi dětmi. S Davidem Lachmanem jsem měl na starosti tři kluky: Theodora Faltu, Jakuba Říhu a Maxe Weisse. Posledně jmenovaný není k velké úlevě Áji synem sexuologa Petra Weisse, nýbrž komentátora LN Martina Weisse. Max mi sám ještě říkal, že s člověkem, který nezná žádná tabu, ho nepojí ani žádný příbuzenský svazek.
Přestože se quiet timy týkaly tak vážných témat jako vztahy či odpuštění, u nás se nesly v převážně odlehčeném duchu. Charakteristické byly pro ně salvy smíchu a označení quiet time bylo
proto více než nepřesné.
Ještě větší oříšek než si ráno stihnout koupit noviny se pro vedoucí záhy ukázala být včasná docházka na večerní slony. To byl problém i pro náš pokoj, protože jsme se vždycky zakecali natolik, že nebylo možné dorazit v jejich oficiální začátek ve 22:45. Včas ale stejně nepřicházel skoro nikdo. Pozdní příchody očividně nikomu (včetně hlavních vedoucích) příliš nevadily a schůzky vedoucích připomínaly spíše holubník. Programy určené vedoucím totiž nikdy nezapřou svoji anarchičnost ve včasném docházení, ne nepodobnou té na přípravce.
Po slonech následovala večerka, na jejíž dodržování dohlížel Brian. Svým nočním bloumáním po penzionu mi Brian připomněl postavu strašidla Ruprechta z večerníčku o panu Krbcovi.

Tolik z každodenního programu. Existují ale dny s "překopaným" programem. První z nich je hned neděle, kdy angličtinu a workshopy nahrazuje dopolední procházka. Nejvíce odlišný od "normálního" dne je ale den výletu. Tím bývá většinou středa a nejinak tomu bylo i letos na prvním turnusu. Žádné velké překvapení se letos nekonalo a trasa výletu se ubírala, kdoví pokolikáté, k Mumlavským vodopádům. Nevím o někom, kdo by si stěžoval na pořád stejnou trasu výletu. Na další výlety k Mumlavským vodopádům se proto můžeme těšit nejspíše i v dalších letech. Proč si taky lámat hlavu s vymýšlením nových tras pro výlety, když s tou stávající jsou vesměs všichni spokojeni?
Svědky snad největších změn v programu můžeme být při odpoledních sportovních turnajích, konaných ve čtvrtek místo odpoledních her. Ještě před několika lety neotřesitelný monopol volejbalu ukončily další dvě hry, které byly na výběr - ping pong a pétanque. Každý, kdo mě aspoň trochu zná, nemohl tipovat nic jinýho.

It´s the End of the World As We Know It (....And I Feel Fine)


Následující část článku
bude věnována asi nejkontroverznější části kempu - noční hře. Má řadu nadšených příznivců, kteří si kemp bez ní nedovedou představit. Najde se ale i řada odpůrců, jimž noční hra nedá spát nejen v noc svého konání.
Letos se hra měla původně konat v noci z neděle na pondělí, nicméně špatné počasí odsunulo její konání na neurčito.
Ve hře bylo několik variant: První byla dobrovolná noční hra, druhou možností byla standardní "povinná" noční hra a v úvahu přicházelo dokonce i její vypuštění. Šéf her Jenda Živnůstka se ale nechal slyšet, jak se ho některé děti doprošovaly noční hry. Ve čtvrtek proto přišla jako blesk z čistýho nebe zpráva, že se bude konat noční hra. A to by jsme snad ani nemohli být na BJ kempu, aby se noční hra na stejný motiv, nehrála už před několika lety. Hru už ale nikdo snad kromě Briana nikdo z vedoucích, natož dětí nepamatoval. Děti proto mohly žít v naivní víře, že hrají něco úplně nového.
Námětem hry byla biblická apokalypsa a její pravidla se bohužel už nedokázala uchovat v mé dlouhodobé paměti. "Apokalypsa" začala hlasitým hulákáním některých vedoucích po penzionu, jež by vzbudilo i zabitýho. Nedokážu odhadnout poměr příznivců a odpůrců her. Jedno je ale jisté, rozhodně ne všechny děti byly z noční hry nadšené a při shromažďování zazněly i kritické ohlasy. Nebudu zapírat, že rozhodně nepatřím mezi entuziastické příznivce nočních her a s tím spojeného buzení dětí. Na druhé straně ale nemůžu říct, že by mi noční hra nějak zvláště vadila.
Hra trvala až hluboko do noci. Přestože byla jejím námětem apokalypsa, spíše než konce světa jsem se tehdy obával klíšťat a podobné havěti. Navzdory všemu jsem si hru náramně užil. Můžu dokonce říci, že to pro mě byla celkem příjemná procházka.

Konec snu

Po noční hře následoval poslední celý den na BJ. Vše probíhalo podle obvyklého programu. Jenom odpolední hra byla o něco delší. Večer se počet účastníků rozrostl o 14, protože přijel tým Američanů pro druhý turnus. Večerní program nahradil večer chval. Během něho jsem ale bohužel měl hrozně špatnou náladu a nebylo mi úplně dobře. Ze špatné nálady se mi podařilo vyhrabat až po skončení programu při hot chocolate.
Po bezesné noci následoval pro většinu z nás možná nejsmutnější den v roce - konec kempu a s ním spojené bolestné loučení. Celé to nejlépe vystihoval výrok Johna Lennona pronesený na konci 60. let: "Sen skončil... Musíme se vrátit zpátky do takzvané reality."

Vím, že se budu opakovat, ale moc mě mrzí, že ani v sebedelším článku bych nedokázal popsat letošní první turnus v celé jeho kráse. Na závěr bych chtěl poděkovat všem, co už jsem zmínil na konci minulého článku, za neméně pěkný týden jako byl ten předchozí. Naopak omluva ode mě náleží všem, kterých jsem se během kempu či v tomto článku nějakým způsobem (byť neúmyslně) dotkl. Jen škoda, že atmosféra načerpaná v Pasekách vyprchala až příliš brzo a posléze mě opět zahltily každodenní starosti. Nedá se nic dělat. Každý den nemůže být posvícení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzuu Zuzuu | E-mail | 29. července 2010 v 20:50 | Reagovat

Pěkný čtivý článek...aspoń jsem se dozvěděla co se dělo na prvnim turnusu;))

2 dandysblog dandysblog | 30. července 2010 v 20:14 | Reagovat

Díky, konečně někdo, kdo mi můj článek takhle veřejně pochválil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama