Dandy's blog na Blog.cz

Odkaz na můj blog naleznete zde: www.dandysblog2.blogspot.com

Po více než 1,5 roku existence tohoto blogu jsem se po delší rozvaze rozhodl ukončit přispívání na něj. Důvody vedoucí k tomuto rozhodnutí se dočtete o pár řádek níže a proč jsem dal před slovo "poslední" a proč je v nadpis před slovem poslední v závorce "před", se dozvíte na konci tohoto článku, pokud se k němu dostanete.

Prvním důvodem je celková únava z psaní blogu. Psaní článků, vyhledávání zdrojů a vůbec přemýšlení nad novými vhodnými tématy mi zabíralo relativně hodně času. Po většinu jeho existence těchto stránek jsem se víceméně úspěšně snažil dodržovat pravidlo, že každý týden musím přispět minimálně jedním novým článkem, aby stránky nezůstaly dlouho neudržované. V době volna jsem plán i překračoval a za první dva měsíce se mi podařilo napsat článků 20. Žel kvantita se někdy projevovala na úkor samotné kvality článků.

S prvním důvodem je provázaný i druhý: Vzrůstající studijní vytíženost. Blíží se mi konec bakalářského studia a většinu sil proto hodlám soustředit na jediný cíl, jimž nemůže být nic jiného než co nejrychlejší ukončení bakaláře pokud možno ve standardním termínu.

Pojďme na třetí důvod. Tím je celková úroveň a zaměření většiny blogů na webu blog.cz, který jsem začal užívat z důvodu jednoduchosti údržby stránek, žel jsem zavíral oči nad jeho stinnějšími stránkami. Pro témata, jimiž se zabývám na těchto stránkách, není v mikrosvětě tohoto webu příliš místa. Většina uživatelů (či spíše uživatelek) blog.cz se rekrutuje z řad pravidelných čtenářek časopisů Bravo Girl, Dívka a podobných dívčích plátků, které po odkojení zmíněnými periodiky přechází na těžký bulvár. Poznáte je snadno. Stránky mají většinou vytapetované fotkami Hillary Duff nebo Paris Hilton a pokud někdy něco napíšou, tak většinou "TakovyYYmhLE sTraSHliViIIm SpuUUSoBeM." Zkrátka a dobře, blog.cz není vhodným prostředím pro zveřejňování článků, zabývajících se serióznějšími tématy než jsou úlety tzv. celebrit.

Mohl jsem samozřejmě rozjet blog na zpravodajských serverech Idnes, Lidovky nebo Ihned. Nikdy jsem ale nechtěl psát pouze o politických a společenských tématech. Kromě toho mi vadila úroveň diskusí pod články na tamních blozích a moji snahou vždy bylo chránit svůj virtuální prostor před vulgárními příspěvky webové spodiny.

Čtvrtý důvod se může jevit jako detail, ale vliv na mé rozhodnutí měl také: Reklamy. Nevadí mi samotná existence reklam, jako spíše obsah některých z nich. Když užívám bezplatnou službu, tak si musím být vědom toho, že i provozovatel webu na tom chce vydělat. Každý pravidelný čtenář tohoto blogu snad pochopí, že nebudu příliš nadšen, když se pod mými články objevují reklamy propagující jistého výrobce prezervativů.

Milí čtenáři mého blogu, jedno zda pravidelní či nepravidelní, nezoufejte. Budete-li se chtít vrátit k mým článkům, vyjádřit s nimi svůj souhlas či nesouhlas, anebo mi budete chtít za moje názory vynadat, budete k tomu stále mít příležitost. Tento blog bude existovat i nadále, (pokud mě za tento článek administrátor blog.cz moje stránky nesmaže) ale už jenom jako archív.

Konec něčeho znamená také počátek něčeho jiného. Až projdu bouřemi všech zkoušek, mám v plánu založit nový blog. Zde se dostáváme k tomu, proč jsem před slovo poslední užil "(před)." Posledním "článkem" bude právě odkaz na moje nové webové království.

Mediální rozruch kolem wikileaks utichl stejně rychle, jako se před pár měsíci dostal na hlavní stránky novin či zpravodajských serverů. Jen tu a tam probleskne zpráva o stavu soudního procesu se zakladatelem Wikileaks Julianem Assange. Jinak ticho po pěšině.

Až na několik výjimek nepřinesly wikileaks prakticky nic, co by překvapilo průměrného čtenáře seriózních médií. Informační hodnota uniklých zpráv byla prakticky nulová a řešila spíše zákulisní záležitosti, které by se jinak octly spíše v bulváru. (viz např. jinak celkem trefné glosy amerických diplomatů o německé kancléřce Merkelové, italském premiéru Berslusconim či ruské hlavě státu Dimitriji Medvěděvovi)

Sporný je také způsob získávání informací, které většinou nemohly být získány legálním způsobem a byly tudíž ukradeny. Julian Assange, požívající u mnohých auru bojovníka za správnou svobodu, se kromě toho dostal do pozice člověka, jimž by se v době komunismu neřeklo jinak než "užiteční idioti." Zveřejnil totiž mimo jiné i seznam lidí v Afghánistánu, kteří spolupracovali s USA, čímž se stali snadným terčem talibanců. Talibanu možná byly užitečné některé informace, týkající se USA, nicméně jen naprosto naivní člověk si může myslet, že radikální hnutí Taliban bude sdílet Assangeovo téměř anarchické pojetí svobody. Naopak, pokud by Taliban disponoval podobnou silou jako USA, mohl by si nechat jen zdát o právu na spravedlivý proces či odvolávání se na lidská práva.

Dost bylo kritiky a dostaňme se konečně i k pozitivním věcem, které wikileaks přinesly, protože si rozhodně zaslouží pozornost. Začněme nejdříve v Česku. Podle amerických depeší se měla česká vláda během předsednictví EU zasazovat o tvrdší postoj vůči Íránu a izolaci zemí, které by sankce odmítaly. Pro Česko, kde se nadávání na vládu stalo takřka lidovým folklorem, je to nepochybně dobrá zpráva.
Vláda plnila dobře jednu ze svých hlavních zahraničněpolitických priorit - boj s autoritářskými režimy, ohrožujícími světovou bezpečnost.

U Íránu ještě chvíli zůstaneme, protože jiné depeše zase přinesly zprávy o tom, že Íránská jaderná hrozba není válečným štvaním, ale realitou. Arabské státy v Perském zálivu dokonce tlačily na Ameriku, aby podnikla vojenský úder. Kromě toho prameny z wikileaks ukázaly, že íránská hrozba je pro některé arabské státy Saúdská Arábie, Omán, Spojené Arabské emiráty či Katar natolik závažná, že dokonce tajně jednaly s Izraelem, s nímž ani neudržují diplomatické styky. Nepřátelství vůči Izraeli je tedy spíše věcí politické rétoriky arabských vůdců sloužící k uspokojení mas než fanatické nenávisti vůči židovskému státu.

Oblíbeným terčem kritiky v Česku a mezi zastánci konspiračních teorií, je i katolická církev. Nepotěším zde rozhodně ty, kteří v příspěvcíchna internetových diskusích,
nazývají katolickou církev "pedofilní organizací," a to způsobem vlastním pologramotným návštěvníkům hospod čtvrté a nižší cenové skupiny.
O pedofilních kauzách se sice wikileaks samozřejmě zmiňovaly také, ale na nic převratného neodhalily.

Anonymní diskutéry ale nepotěší
zpráva, že dle depeší amerických diplomatů se Vatikán aktivně podílí na ochraně života, boji s nukleárními zbraněmi či obchodu s lidmi. Pozitivně USA hodnotí informovanost Vatikánu o porušování lidských práv a náboženské svobody a je považován za významného světové ho hráče na mezinárodním poli. USA také považují katolickou církev za jedinou organizaci, která si na Kubě, byť v omezené míře, dokázala uchovat svoji nezávislost.

Wikileaks tedy příliš nepotěšily paranoiky se sklony ke konspiračním teoriím o novém světovém řádu, spiknutí USA či sionistů. Američané se chovají coby světová jednička relativně zodpovědně.
Íránská hrozba opravdu existuje, nepřátelství s Izraelem naštěstí pro židovský stát spíše politickým divadlem a katolická církev ovlivňuje světové dění vesměs pozitivně. Jaká ale byla cena za zisk takových informací? Zmíněné informace přesvědčují už přesvědčené. Nevyšlo by úplně nastejno, kdyby byli nezainteresovaní i nadále udržováni v blažené nevědomosti?

U příležitosti stého výročí Ronalda Reagana vznikla iniciativa na přejmenování ruzyňského letiště na letiště Ronalda Reagana. Pojmenování významného dopravního uzlu po americkém prezidentu není v našich dějinách žádné novum. Vzpomeňme na pražské hlavní nádraží, které neslo po první světové válce jméno Woodrowa Wilsona. Nabízí se zde paralela: Když se v době první republiky nazývalo pražské hlavní nádraží po prezidentovi, který umožnil vznik Československa, vůbec by nebylo od věci pojmenovat dnes pražské letiště po člověku, který přispěl k pádu komunismu a obnovení demokracie v Česku.

Zástupci iniciativy také celkem správně argumentují tím, že dosud nebyla po tomto americkém prezidentovi pojmenována žádný pomník či ulice a prakticky totéž lze tvrdit i o pomnících.
Na druhou stranu je však potřeba si uvědomit, že v Česku se nepojmenovávají ulice po žijících lidech a od Reaganovy smrti uplynulo zatím pouze šest let.
Není jisté, jaký bude mít iniciativa ohlas a zda bude mít její snažení úspěch. Kromě byrokratických náležitostí má však před sebou ještě jednu překážku - názorová umíněnost českého plebsu, o němž bude v tomto článku řeč.

Zásluhy Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, papeže Jana Pavla II. a Helmuta Kohla na urychlení zhroucení komunismu jsou mimo veškerou diskusi.
Komunismus by jistě přežil mnohem delší dobu, pokud by nebylo Reaganovy tvrdé a nekompromisní politiky vůči SSSR. Přímé zásluhy na zhroucení komunismu naopak nelze připočíst Gorbačovovi, jak tvrdí někteří sečtělí internetoví diskutéři. Přispěl sice ke zhroucení SSSR, ale proti své vůli. Rozhodně neusiloval o zničení komunismu, ale o jeho přestavbu, která se mu vymkla z ruky. Tolik z lekce novodobých dějin.

Zmiňovaný český plebs na novinkách.cz a sociální síti facebook se nezapřel. Diskuse se hemžily příspěvky o "vlezdoprdelismu" a patolízalství. Nic nemůže lépe ukázat, za které barvy řada diskutujících kope, jako výrok někdejšího předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka, v němž Václava Havla označil za "Bushova patolízala."

Podpora změny názvu letiště a rozhodně neznamená bezvýhradný obdiv ke všemu americkému, ale vyjádření úcty člověku, který se zasloužil o obnovení naší svobody. Dalších x lidí přirovnávalo spojenectví USA k nadvládě SSSR. Byl snad někdo z těchto "hrdinů" za své protiamerické názory perzekvován či vyslýchán pollicií? Asi nebudu daleko od pravdy, že nejspíše nikdo z takto diskutujících by neměl za dob komunistické totality odvahu vzepřít se režimu a přidat se k disentu. Naopak by se stali oddanými občany socialistické vlasti, prošlí kuratelou Pionýra a posléze SSM. Jediné, na co by se možná zmohli, by bylo nadávat doma či v hospodě.

Odrůdě českého plebsu, nazvané pseudovlastenci, trpící chronickým strachem ze ztráty suverenity, zase vadí, že by se letiště mělo jmenovat po nějakém Američanovi. Měli 20 let na to, aby vybrali vhodného adepta na pojmenování pražského leteckého přístavu. Ozvali se ale až teď, ale vhodnou alternativu nenabídli.

V jednom ze svých článků jsem se věnoval problematice křesťansko-demokratických stran ve Skandinávii. Většina z nich se dokázala natrvalo etablovat na tamních politických scénách. Naproti tomu Křesťansko-demokratická strana v Dánsku (Kristendemokraterne) představuje ve Skandinávii specifický případ křesťansky orientovaného uskupení, jež se nedokázalo stát stabilního součástí vlastního stranického systému. Kromě toho po většinu svého působení ve Folketingu většinou spíše oscilovala poměrně těsně nad 2% hranicí nutnou pro vstup.

Skandinávské země jsou navíc známy vysokou proporčností svých systémů. Dvojnásob to platí o systému dánském. S nadsázkou dokonce můžeme mluvit o tom, že nedostat se v Dánsku do parlamentu můžeme považovat za malý zázrak.
Uzavírací klauzule se pohybuje pouze na úrovni 2 %. Klauzule však nemusí být nutnou podmínkou pro vstup do parlamentu, pokud strana získá mandát v jednom ze 17 obvodů, či alespoň v jednom ze tří volebních regionů získá strana takový počet hlasů, jako je průměrný počet hlasů potřebný v těchto regionech na jeden mandát v obvodu.

Samotná strana vznikla v roce 1970 jako reakce na příliš liberální politiku tehdejší konzervativní strany a liberalizaci společnosti vůbec. Ve volbách v roce 1971 však nezískala potřebná 2 % hlasů. Úspěch jí přineslo až volební zemětřesení v roce 1973, které přineslo kromě KD i několik dalších uskupení, což vedlo k výraznému nárůstu fragmentace stranického systému a předznamenalo dlouhodobý růst voličské volatility.

Strana získala v přelomovém roce 1973 4 % hlasů a o dva roky později dokonce posílila na 5,3 %. V následujících letech se však socio-etické otázky začaly dostávat do pozadí a výsledky strany se dlouhodobě ustálily nad 2 %. Straně též scházel lídr, který by dokázal voličům srozumitelně artikulovat názory své strany. Zatímco švédská Kristdemokraterna měla Alfa Svenssona, norská Křesťanská lidová strana Magna Kjella Bondevika, dánské straně se takové osobnosti zoufale nedostávalo.

Roku 1994 se strana poprvé od roku 1973 nedostala na jedno volební období do parlamentu. Karlsmose se pokoušela posunout stranu více nalevo a více ji liberalizovat. Další volby v roce 2005 ale pro stranu znamenaly relativně malý pokles podpory, který však měl o to fatálnější následky pro stranu. Pokles z 2,2 % na 1,7 % znamenal ztrátu zastoupení v parlamentu.

Bondil Kornbek, která vystřídala na nejvyšším postu strany neúspěšnou Mariance Karlsmose, se pokoušela posunout stranu více nalevo a vtisknout ji sekulárnější tvář. Další volby v roce 2007 skončily pro křesťanské demokraty výpraskem, když s pouhými 0,9 % procenta zůstaly daleko za branami parlamentu. Situaci navíc nenapomáhalo napětí kolem dalšího směřování strany. I Kornbek stál neúspěch předsednické křeslo a později přešla k sociálním demokratům. Strana postupně začala upadat do marginality a ve volbách do Evropského parlamentu roku 2009 dokonce vůbec nekandidovala.

Poslední vývoj znamenal pro stranu alespoň záblesk naděje. Řady křesťanských demokratů posílil v roce 2010 za konzervativce zvolený poslanec Per Ørum Jørgensen, čímž strana po pěti letech opět získala zastoupení v parlamentu. Jako relativně povzbudivé se pro KD jeví i výsledek průzkumu veřejného mínění z konce loňského roku, který straně přisuzoval 1,2 % hlasů, což představuje mírné zlepšení oproti posledním volbám, nicméně na vstup do parlamentu to stále nestačí.

Straně může v budoucnu pomoci několik věcí:
V polarizovaných stranických systémech musí každá strana jasně deklarovat, na čí straně se nachází, což je problém právě KD, která se hlásí spíše ke středu. Z české zkušenosti víme, že lavírování neprospělo KDU-ČSL a užitek nepřineslo ani křesťanským demokratům v Dánsku. Zadruhé: Potýká-li se menší strana křesťansko-demokratického typu s odlivem přízně, "rozkročení" je to poslední, co ji může zachránit. Třetí faktor, jímž bych chtěl článek zakončit, představuje přítomnost lídra, který dokáže straně udělat tvář, s níž si ji lidé budou spojovat. Zde však záleží vyloženě na štěstí a žádná strana nemůže z tento faktor z vlastní vůle ovlivnit.

O 60. letech se často mluví jako o době, která přinesla výrazně uvolnění poměrů. Začalo se otevřeně hovořit o věcech dříve tabuizovaných. Dědictvím 60. Let je však i politická a genderová korektnost. Nepřípustnými se postupně začaly stávat jakékoli náznaky kritiky "dříve utlačovaných národů" a všemožných menšin, a to i případech, kdy se v žádném případě nejednalo o rasismus a xenofobii. Zásahy tím utrpěla v několika případech i umělecká tvorba.

Tak například před třemi roky nařídila britská Komise pro rasovou rovnost stažení druhého dílu Tin Tinových dobrodružství Dobrodružství v Kongu z pultu knihkupectví. Nakonec však zůstalo pouze u přesun prodeje knihy z dětské části do dospělé. Co bylo důvodem částečného stažení tohoto slavného komiksového díla z prodeje? Dílo bylo shledáno rasistickým, jelikož zde byli původní pygmejští obyvatelé Konga zobrazováni jako hloupí a údajně se měli podobat opicím.

Původním záměrem díla bylo i vyzdvihování belgického kolonialismu a je třeba podotknout, že i belgická koloniální minulost má i své stinné stránky. Nicméně dílo samotné nelze považovat za rasistické. Samotný Tin Tin zde zachrání svého pomocníka z řad černochů, napadeného jinými bělochy.

Nedávno jsme mohli být svědky dalšího případu politicky korektní cenzury.
Nedávno vyšlo v USA nové vydání knihy Dobrodružství Huckleberryho Finna, v němž byl výraz "negr" nahrazený slovem "otrok," snad aby se zdůraznilo, jak bylo černošské obyvatelstvo utlačováno. Nelze pochybovat o urážlivosti slova negr, nicméně text knihy ve své původní podobě je společenskou kritikou a odrazem své doby. Pomáhá nám pochopit uvažování lidí v prostředí amerického Jihu v 19. století. Vymazáním jednoho, byť pro černochy nepříliš lichotivého výrazu, ztrácí kniha na své autentičnosti. Mimochodem, samotná kniha prolomila jedno společenské tabu. Hovoří se v ní o přátelství mezi bílým chlapcem a černochem, což byla na tehdejším americkém jihu věc nepředstavitelná.

"Osvícení" obránci politické korektnosti a rasové rovnosti se svým cenzurováním některých dnes už legendárních děl snižují na úroveň středověké inkvizice. Kdyby se v politicky korektní logice mělo uvažovat ve všech případech, mohl by být coby rasista pranýřován i Jaroslav Foglar. Jarka Metelka z Rychlých šípů, ztělesňujících všechny skautské ctnosti, v jedné ze svých slabších chvil prohlásil o Dlouhém Bidlu z Bratrstva kočičí pracky, že je "pověrčivý jak stará černoška."
Naštěstí jsme v Česku. K dokonalosti má česká společnost daleko, ale jednu věc je jí třeba přičíst k dobru: Pronikání politické korektnosti se zatím relativně úspěšně brání.

Nebudu se rozepisovat o tom, jak politická korektnost zavání Orwellovým newspeakem, protože to už za mě udělali polovzdělanci z řad účastníků internetových diskuzí.
Největší záludnost politické korektnosti spočívá v tom, že naleptává svobodu projevu ve jménu větší tolerance.

Opravdu nám přinesla 60. léta větší svobodu? Byl do té doby všeobecně uznávané buržoazní svobody nedostačujícími? Lze společnost posedlou hledáním rasismu na jedné straně, ale tolerující obscénnost a vulgaritu na straně druhé, za lepší než tu před změnami v 60. letech? Dřívější společnost bývá mnohdy považována za pruderní, úzkoprsou a netolerantní. Jak ale nazvat společnost, která umožňuje faktickou cenzuru nejslavnějších světových děl?

Masakr v arizonském Tucsonu a s ním spojený útok na kongresmanku Gabrielle Giffordsové se nejspíše zapíše do novodobých dějin podobně černým písmem jako teroristický útok v Oklahomě z roku 1994. Některá americká média okamžitě pasovala do role spoluviníka útoku v Tucsonu také neúspěšnou kandidátku na víceprezidenta Sarah Palinovou. Okamžitě po útoku se totiž vyrojily spekulace, že útok může být spojený s výzvou Sarah Palinové na odstranění kongresmanů, kteří podpořili návrh zdravotnické reformy. Obvody "kongresmanů na odstřel" byly vyznačeny zaměřovacím křížem.

Jedná se o způsob politického boje, který je přinejmenším na hraně. Je však potřeba si uvědomit, že počátky negativní politické kampaně očerňující soupeře sahají v USA až do samotného počátku existence Spojených států. Voliči jsou obvykle vůči výzvám obsaženým ve sděleních očerňujících protivníky imunní a dvojnásob to platí i o Americe s 200letou tradicí negativních kampaní.

Samotný pachatel útoku měl navíc ke smýšlení skalních republikánů daleko: Sám sebe považoval za ateistu s nihilistickými sklony a měl problémy s drogami. Jednalo o člověka psychicky narušeného a útok by spáchal dříve nebo později bez ohledu na výzvy z okolí.
Pachatel Jared Loughner zřejmě ani o existenci mapy označené zaměřovacími kříži neměl nejmenší tušení. Nebyl sympatizantem Sarah Palinové a ve volbách v roce 2006 a 2008 byl registrovaný jako nezávislý.
Jediné, co ho přimělo k útoku, byla patologická nenávist ke Gabrielle Giffordsové, kterou pociťoval od návštěv jejího mítinku na konci roku 2007, tedy předtím než vešlo jméno Sarah Palin ve známost.

Pokud někdo z útoku vytěží politický kapitál, budou to právě Obamovi demokraté. Útok na Gabrielle Giffordsovou může ve voličích vyvolat něco, čemu se říká "efekt Pima Fortuyna," pojmenovaný podle nizozemského politika radikálně odmítajícího imigraci. Po jeho zavraždění obsadila jím nově založená strana LPF fenomenální druhé místo v parlamentních volbách. Útok patrně vyvolá u řady voličů sympatie k Giffordsové, a to i u takových, kteří by ji a demokraty vůbec za normálních okolností nevolili. Budou-li se v dohledné volbě konat doplňovací volby do jejího okrsku, mají demokraté vítězství prakticky jisté, ať už nominují jako kandidáta kohokoliv.

Sarah Palinová rozhodně není kdovíjak geniální politik a "zaměřování" politických protivníků je i v prostředí amerických drsných negativních kampaní přinejmenším na hraně. Útok Jareda Loughnera navíc ostře odsoudily všechny politické špičky bez rozdílu politické příslušnosti. Spojování útoku s kampaní organizovanou Sarah Palinovou je jedním z x častých prohřešků novinářů: Hledáním souvislostí tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou.

Specifikem komunálních voleb v Česku bývá úspěch neparlamentních politických subjektů. Jedná se zčásti o místní sdružení, četná hnutí sdružující "nezávislé" a také o strany, pohybující se mimo parlamentní půdu.
Příčinou je jednak malý dosah působení velkých stran zejména v menších obcích. Svoji roli však hraje i fakt, že voliči často mají zmíněná místní sdružení či menší strany jsou "čistší" než ty parlamentní.

Nejpozději letošní komunální volby však ukázaly, že toto mínění může být v některých případech hrubě zkreslující. "Nestranická" uskupení mohou skrývat i lidi s pochybnou pověstí či minulostí. Na několika místech (jmenovitě Krupka, Jirkov, Roudnice n. Labem a Český Těšín) docházelo k nakupování hlasů. Vedle ČSSD, která nakupovala hlasy v Jirkově a při opakovaných volbách v sobotu také Českém Těšíně, byly pachateli tohoto nezákonného jednání ve dvou případech právě místní sdružení a v dalších dvou i menší neparlamentní strany. Z důvodu prokázaného kupčení s hlasy se nové volby konaly v Českém Těšíně a některých obvodech měst Jirkov a Roudnice nad Labem. O podobě a rozsahu dalších voleb v Krupce zatím Ústavní soud nevynesl definitivní verdikt.

Pojďme se postupně podívat na okolnosti v jednotlivých městech, v nichž se v sobotu 9. ledna konaly nové volby.
Zastavme se nejprve v Českém Těšíně, který je specifický tím, že na kupčení se zde podílela dvě (opoziční) uskupení ČSSD a SOS pro Český Těšín.

SOS pro Český Těšín kandidovala pod hlavičkou Strany pro otevřenou společnost. Nejedná se však na o subjekt vzniklý z iniciativy pochybných podnikatelů. SOS je malá středová liberální strana, podobnou dnes již zaniklé Unii svobody. Vznikla na troskách neúspěšného Občanského hnutí a patří k řadě x dalších stran lákajících voliče z řad "pravdy a lásky" na hesla o slušnosti v politice. O to více překvapí, že lídrem kandidátky byl Stanislav Kuś, jemuž byla prokázána spolupráce s StB.

K případům uplácení však docházelo i během lednových voleb, přestože rozsah byl nejspíše mnohem
menší než při podzimním termínu. Obě uskupení navíc zaznamenala v lednu horší výsledek a mají nyní každá o mandát méně. Původně vítězná ČSSD klesla z vítězné pozice až na druhé místo a s třetím místem se musela spokojit původně stříbrná SOS.
Není ale jasné, zda budou volby tentokrát platné, protože i tentokrát bylo zaznamenáno několik stížností na průběh voleb.

Nyní se přesuňme z česko-polského pomezí na druhý konec republiky do severních Čech. Výsledek v Krupce budeme znát až po skončení dalších voleb, které se budou konat až po rozhodnutí Ústavního soudu. Hlasy převážně romského obyvatelstva zde nakupovalo sdružení České strany národně sociální a nezávislých kandidátů.
Milada Horáková a další zesnulí členové kdysi jedné z předních stran na československé politické scéně se musí dnes obracet v hrobě, pokud vidí praktiky těch, kdo se zaštiťují jménem jejich strany.

Nejméně problémovým místem se v opakovacích volbách ukázal být Jirkov, kde se volilo pouze ve třech okrscích a žádné incidenty zde nebyly zaznamenány.

Naopak Roudnice nad Labem se stala místem, kde volby sdružení, které těžilo z uplácení voličů, naopak posílila. Rozhodnutí ÚS se zde ukázalo být kontraproduktivní. Přestože se zde dodatečné volby konaly pouze v jediném okrsku, zapsalo se do něho před volbami několik desítek nových lidí.
Zisk sdružení Roudničané se v tomto okrsku zvýšil z 9,80 % hlasů na 22 % a díky tomu získalo jeden mandát navíc.

Nakupování voličů vede k celkové degradaci demokratického procesu. Nejde ale o nic nového. Už za dob Rakousko-Uherska docházelo k uplácení voličů. Neuplácelo se však jen penězi, ale i zvaním na hostiny a od z té doby je také známo označení "uzenkové mandáty." Je také potřeba připomenout, že upláceni nebyli voliči z nižších vrstev, protože ke zmíněným praktikám docházelo ještě v době neexistence všeobecného volebního práva, kdy volit mohli jen ti movitější. Tyto špinavé praktiky lze ještě omluvit jako jednu z dětských nemocí rodící se demokracie a ve srovnání s mafiánskými praktikami dnešního kupčení budí povídání o machinacích na konci 19. století spíše úsměv.

V souvislosti s opakováním voleb a potíráním uplácení nám navíc vyvstávají dva problémy:
Prvním z nich je dokazatelnost podvodného jednání u soudu. I bez přímých důkazů může být podvodné jednání jasné, nicméně pokud se ho nepodaří prokázat před příslušnými justičními orgány, spravedlnost je zcela bezzubá. Druhým je samotná podstata opakování voleb. Časté volby jsou často příčinou nestabilního politického prostředí na všech úrovních. Nikdo neví, kolik opakování voleb je potřeba k tomu, aby se uplácení podařilo zcela vymýtit či potenciální pachatele častým konáním voleb alespoň finančně zruinovat a tím je odradit od dalšího konání.

Jedinou spolehlivou prevencí proti volebním podvodům je neúplatnost voličů a vybudování zdravé občanské společnosti, která se dokáže různými iniciativami podobným praktikám postavit. Někteří se i po více než 20 letech demokracie mají stále čemu učit. Vždyť přijetím úplatku za hlas se občané dobrovolně vzdávají jednoho ze svých základních práv - svobodně vyjádřit svůj názor.

Ač se to po katastrofální porážce demokratů ve volbách do Kongresu může zdát neuvěřitelné,
už v prosinci loňského roku si Obama možná otevřel
cestu ke svému znovuzvolení.
V posledním měsíci loňského roku si mohl během tzv. lame duck session připsat hned tři úspěchy: Podařilo se mu prosadit tzv. stimulační balíček 2 a zároveň ponechal daňové škrty z Bushovy éry, což lze chápat i jako snahu uspokojit ztracené středové voliče a určitý pokus vyjít vstříc republikánům a získat tím auru nadstranickosti.  

Podařilo se mu také senátem protlačit smlouvu START II o snížení počtu jaderných zbraní. Smlouva má sama o sobě relativně malou důležitost. Zvláště pokud si uvědomíme, že bipolární uspořádání světa s dvěma dominantními jadernými velmocemi už je dávno pryč. Přesvědčení, že když budou USA "příkladem" ostatním, tak ostatní země (rozuměji státy jako Írán či KLDR ) budou také odzbrojovat, není ničím jiným než zbožným přáním.
Lepší označení než PR úspěch pro schválení této smlouvy nalézt nelze.

Třetici úspěchů zakončuje zrušení politiky "don´t ask, don´t tell" vůči homosexuálům sloužícím v nejkonzervativnější americké instituci - americké armádě. Tímto nejkontroverznějším krokem si Obama zamýšlel uspokojit své skalní liberální voliče.

Vánoční studená sprcha vzala republikánům vítr z plachet. A problémy republikánů nekončí:   Přestože republikáni nyní ovládají část Kongresu, užívá Obamův tábor tradiční levicové taktiky obcházení legislativy skrze nařízení a regulace přes různé instituce: Tak například: Do Obamovy zdravotní reformy se nepodařilo zahrnout tzv. sekce 1233 poradenství o ukončení života. Netrval ani rok a nařízení v tichosti prosadil úřad Medicare. Nemluvil náhodou Obama ve své předvolební kampani i o větší transparentnosti?

Obamovo posunutí do středu není nic jiného než politické divadlo na voliče. Asi nejpalčivějším problémem republikánů je jejich neschopnost najít adekvátního kandidáta pro příští prezidentské volby. Okoukané staré tváře typu Newta Gingricha oslovit nedokážou v době odporu části voličů vůči starým tvářím republikánského establishmentu, ztělesněném v  hnutí Tea Party. Ani Tea party však nemusí být řešením absence nových tváří. Někteří kandidáti, které Tea Party podporovala, byli pro svoji kontroverznost těžko volitelní. Pro srovnání, právě dva roky před prezidentskými volbami začala vycházet politická hvězda Baracka Obamy, nyní je na republikánské straně člověk s podobnými ambicemi v nedohlednu.

Republikáni vyhráli mid-term elections především díky Obamovým chybám. Rétorika založená na vymezování se vůči politice stávajícího prezidenta může být úspěšná u voleb druhého řádu, ale ne u prezidentských voleb. Demokratický "loser" z roku 2004 senátor John Kerry, který založil svoji rétoriku hlavně na odporu vůči Bushově politice, by o tom mohl republikánům vyprávět.

Evropská komise názorně předvedla, co znamená politická korektnost. Pro evropské školáky nechala vytisknout tři miliony diářů, v nichž byly zmíněny svátky muslimské, buddhistické, sikhské a dokonce i čínské. Zapomněli na malý detail - o křesťanských svátcích ani slovo. To vše jen proto, aby se vyznavači jiných náboženství necítili uraženi.
Příští rok nechá vytisknout diáře opět, pro jistotu nebude uvádět vůbec. Pro jistotu, a aby se vyvarovala dalšího trapasu. Křesťanští demokraté, kteří položili základy evropské integrace, se musí otáčet v hrobě, pokud vidí konání nynějších eurobyrokratů. EU zůstane i nadále tělesem, libujícím si v politicky korektním ptydepe. Škoda. Jen mě napadá kacířská myšlenka, zda by nebylo lepší začít evropskou integraci znova od začátku, nebo zvolit hromadný exodus členských států EU do skomírající organizace EFTA….